71. den
Někdy už mi dochází nápady, co psát, nebo spíše jak psát. Jak začít, aby to pokaždé nebylo „Dneska…“, ale přesto musím říci, že mě to psaní nakonec baví, ba se na to i těším. Taky to rozvíjí mou kreativitu ve fotografování, protože se pokaždé snažím vyfotit nějaký náhledový obrázek, aby byl ten blog trochu veselejší. Na druhou stranu se občas zase moc soustředím na dokumentování světa okolo, aniž bych si ho užívala. Nebo jak zpívá Xindl X ve své písničce Dřevo: „Máš mě za neandrtálce, možná je to tím, že svý jídlo většinou dřív sním, než ho vyfotím.“ No jo no, dnešní svět je občas úplně naruby…
Tak, dneska… ráno jsem si pospala, nikam nemusela pospíchat, jelikož, jako každý pátek, jsem měla první hodinu volnou, ale potřebovala jsem si vytisknout nějaké papíry, tak jsem přeci jen šla do té školy dříve. Taky jsme dneska měli dvě matematiky, všechny učitelky nám zadaly nějaké úkoly na víkend, abychom se nenudili, matematikářka nám řekla, že máme zrušit program v sobotu večer a věnovat se matematice 😀
Taky máme doma takovou záhadu, že se pořád ztrácí boxy na svačinu/oběd. Když jsme sem s Italkou přijely, tak tady nějaké byly, pak zmizly, tak host mum koupila asi pět nových, asi dva týdny jsem zase měla do čeho dávat svůj oběd v podobě každodenního sendviče, ale dnes nikde nic. Prohledala jsem poličky, koukla do myčky, do dřezu. Našla jsem jeden box bez víčka a další hromadu nepasujících víček. No, prostě katastrofa 😀
Po škole jsem se vydala do Tesca. Byla jsem natolik líná, že jsem se rozhodla zaplatit za autobus, ale když jsem poté odhodlaně vyšla z domu, tak na cestičce, kde jsem se měla rozhodnout, jestli doprava nebo doleva – na autobus nebo pěšky, mě krásně počasí přemluvilo a šla jsem pěšky. Už jsem to asi stokrát komentovala, ale mám hrozně ráda, že tady mají všude udělané cestičky pro pěší a cyklisty (a roboty), takže se můžete bezpečně pohybovat pěšky. Bohužel je tady všechno dost daleko, všechno je obrovské a jsou tu dlouhé vzdálenosti, takže do obchodního centra to máme tak 40 minut, do Tesca 20 a na volejbal to mám taky tak třičtvrtě hodinky.
V Tescu jsem si chtěla koupit černé džíny, jelikož jsem si svoje úspěšně roztrhla. Bohužel jsem nebyla s jedinými spokojená, taky mi byly krátké a všechny s vysokým pasem… prostě mé vybírání džínů je zdlouhavé a otravné. Pak jsem si ale vybrala krásný nový a větší šanon na výtvarku, a ještě zlatou a stříbrnou fixu, které se určitě budou hodit na vánoční přání. No, prostě se vyžívám ve výtvarných potřebách a všech (zbytečných) maličkostech. Ještě jsem si koupila lak na vlasy, ne tedy na vlasy, ale na zafixování mých kreseb.
Pak už jsem vše zaplatila, chtěla jsem zavolat domů a pěšky se zase projít domů, ale už bylo něco kolem páté, takže venku tma jak v pytli a ještě poprchávalo. Tak jsem jen došla na nedalekou autobusovou zastávku a za pár minut se dočkala autobusu.
Doma na mě čekala tentokrát super večeře…
Pak jsem se koukla na film, jen tak se válela a užívala si pohody a toho, že zítra nikam nemusím spěchat.
Byla jsem po celém týdnu neskutečně unavená, tak jsem si řekla, že už půjdu spát, ale pak jsem si zase vzpomněla na můj blog. Sice jsem na začátku psala, že se na psaní těšívám, ale před pár minutami (víc než pár minutami, píšu už 23 minut), se mi do toho vůbec nechtělo. Ale teď jsme tady, mám to dopsané, tak vidíte, že jsem se k tomu odhodlala. Stejně většinu článků, i tenhle dopisuju pozdě v noci, ale v noci se také píše nejlépe… (Zítra to bude už 24 % a taky mě čeká vaření večeře!)