224. den

Co by se tak mohlo dít v karanténě? Nic moc, nebo alespoň nikde po světě se toho moc neděje, ale mě, jelikož ještě nejsem doma, ještě velké dobrodružství čeká a dneska se vše taky zkomplikovalo.

Moje takové moudro na momentální situaci a jako reakce na strasti s cestováním je, že nic horšího a zmatenějšího než koronavirus se už stát nemůže, takže jsem ze všeho tak nějak až podivně klidná (ne ze situace kolem korony, ale jen z cesty domů).

Tak, co se tedy zase pokazilo? Polská vláda dneska prodloužila výjimečný stav o dalších čtrnáct dní, tedy do 26.4. Mělo to zatím bez obnovení skončit 11., tím pádem já bych 12. letěla, ale takhle to na to moc nevypadá. Takže dneska jsem vlastně projížděla všechno možné, hledala všechno možné i nemožné. A momentální východisko je, že pojedu domů 19 hodin autobusem… Hm, vlastně bych měla začít od začátku: nejdříve jedeme s Italkou taxíkem na letiště, kam ona směřuje, pak já jedu ještě dalším taxíkem na autobusovou zastávku, odtamtud 19 hodin autobusem a to je vlastně vše. Ale taky ještě musím poslat jeden kufr domů a sama pojedu s jedním velkým a jedním malým. A taky musím mít roušku celou dobu na puse, a ještě mi i rodiče poslali gumové rukavice. Dá se vůbec v gumových rukavicích ovládat mobil? No, prostě to bude dlouhá, únavná cesta, ještě znepříjemněná rouškou na puse. A taky budu po dlouhé době ve společnosti Čechů.

Dneska jsem tedy přeházela zase kufry, jeden váží 29 kilo, ten druhý 22.

A taky plánuju z cesty průběžně psát, páč stejně nebudu mít něco jiného na práci. Tak to bude takový intenzivní příspěvek…