191. den

Uf, dnešek byl celkem stresující, a tak mám alespoň co psát sem na blog.

Ráno jsem si chtěla trošku pospat, jelikož jsem měla první hodinu volnou, ale nejmladší brácha něco křičel, že jsem se hnedka probudila. Pak jsem si ještě poležela a nějak se vyhrabala z postele, abych se vydala do školy.

Na výtvarce jsem vůbec nic neudělala, spíše jsme si povídali, matematika byla na rozdíl od té včerejší hodiny trochu více produktivnější a dvě hodiny uběhly jako nic. Pak byla pauza na oběd, kterou jsem strávila tím, že jsem si vytiskla něco na výtvarku. Pak ještě poslední hodina médií a už jsem mohla domů si užívat čtyři dny volna, jelikož pondělí máme taky volno a v úterý máme jen schůzku s některým z učitelů.

Tak, co jsem dneska potřebovala zařídit? Problém začal u autobusů, jelikož jsem si požádala o studentskou kartu, aby to pro mě bylo levnější. Ano, sice až teď, po šesti měsících, ale stejně se to vyplatí. S touhle kartou už byly nějaké problémy, ani za tři týdny se mi neozvali, takže jsem tam psala email. Tuhle středu jsem dostala odpověď, že mám zavolat na číslo xxx, abych zaplatila požadovaných pět liber. Taťkovi se tohle nelíbilo, jelikož jsem jim měla nadiktovat všechny údaje z platební karty, což není přes telefon úplně bezpečné. Tak se taťka rozhodl, že mi pošle údaje ze své karty, kterou platí na ne úplně důvěryhodných e-shopech a taky tam nemá tolik peněz. Jenže to by to nebyl on, kdyby to nemusel posílat nějak záludně, něco poslal on, něco ségra, něco mamka a já jsem to pak musela dávat do kupy. Jenže to nebyl jediný problém, nedávno jsem se snažila dobít si peníze na telefonní kartu, tady anglickou, abych v případech volání někomu tady, nebyla nahraná, že nemám kredit. Jenže dobíjení kreditu nevyšlo, odečetlo mi to peníze z karty a nepřičetlo kredit, takže když jsem se s napsanými čísly karty na papírku, který jsem podle taťky měla potom raději sníst, snažila dovolat do organizace, abych zaplatila za tu autobusovou kartu, tak jsem neměla kredit na telefonní kartě. Tak jsem si otevřela Vodafone snažila se to vyřešit. Po hledání kontaktu a odhodlání, že budu někam volat, jsem se spojila přes chat s robotem, který mě poté přepojil na reálného člověka a nějak jsme spolu vše vyřešili.

Pak jsem se tedy dala do volání ohledně té karty na autobusovou slevu, jenže aby vše nebylo tak jednoduché, tak mi paní na drátě zamítla kartu, protože není na moje jméno. Taťka se nad tím divil, a tak také volal do banky, kde zjistil, že se nikdy nesetkali s předáváním karetních detailů přes telefon a vše je to tudíž špatně. Tak jsem se odhodlala pohádat se anglicky o mých platebních právech, ale naštěstí tam byla jiná operátorka, které vůbec nevadilo, že karta není na mé jméno.

Takže vše nakonec dobře dopadlo, ale upřímně mi na dlouho dobu stačilo nějaké zařizování a nechci být dospělá a muset dělat všemožné povinnosti a platby…

Nad notebookem a telefonem jsem takto strávila nejméně hodinu a půl, že jsem úplně zapomněla, že jsem ještě neobědvala, ale v tu dobu už host mum vařila večeři. My jsme se ale s Italkou na večeři vytratily a jely s dalšími výměnnými studentkami a jejich dvěma kamarády ze školy na večeři do thajské restaurace. Tam jsme se pořádně nadlábli a ještě se prošli po takové útulné části města dál od nákupních center a do desíti byli zase doma.