187. den

Příspěvek už zase nějaký čas nebyla, tak to musím teď po jedenácté večer dohánět…

V neděli, jelikož jsme založili novou tradici, jsme se vydaly k dalším studentkám na oběd respektive uvařit si ten oběd. Nejdříve jsme čekaly na autobus, ale ten nepřijel, tak jsme čekaly půl hodiny na další. Už jsem měla otevřenou aplikaci s taxi a jen jsem se ptala Italky, mám-li objednávky potvrdit a v ten moment se zpožděný autobus ukázal.

Pak jsme se stavily v Tescu nakoupit suroviny, najít kari nebylo lehké, ale nakonec se i to povedlo. Pak ještě jeden autobus, který přijel a dokonce včas, a za mírného mrholení chvilku pěšky.

Potom začalo vaření, já jsem dělala gnochi se sýrovou omáčkou a Italky pekly koláč. A asi po hodině jsme se všichni dobře najedly!

Ve čtyři jsem se vypravila na autobus, Italku nechávající za sebou, abych se dopravila domů, odkud mě pak měla vyzvednout spoluhráčka a hodit na volejbal. Jenže autobus nepřijel. Taxi (ViaVan, vlastně spíš jako Uber ale levnější) by přijelo až za dlouho, Uber mi nefungoval, pěšky už bych to nestihla a elektrické půjčovací kolo nebylo poblíž. Takže jsem byla nahraná, odpískala jsem volejbal a vrátila se za Italkou.

Společně jsme se za malou chvíli zase vydaly na autobus, ale tentokráte na jiný, že třeba pojede. Sice jel, ale mávala jsem na něj a asi mě neviděl, takže jen prosvištěl kolem nás. Po druhém autobuse, který nejel, jsem myslela, že horší už to nebude, ale viditelně ano, tak jsme se na to vyprdly a šly pěšky.

Pondělí zase do školy, tak mám plné ruce práce odpoledne jsem strávila nad výtvarným projektem…

Dneska nám učitelka na média zadala projekt na (pravděpodobně) zbytek roku – dvakrát obálka časopisu, dvakrát stránka s obsahem časopisu a ještě webové stránky. Tohle nezní ani tak hrozně, ale má to ještě triliardu podmínek, co to musí obsahovat, co můžeme a co nemůžeme, že by se z toho jeden zbláznil.

A po celém dni jsem úplně zapomněla, že mám ještě večer volejbal. Když jsem se ale rozhodla začít se vypravovat po tom, co jsem si zase vzpomněla, tak mi psala spoluhráčka, že je tu za patnáct minut, jenže hned na to zavolala, že je před domem. A já jsem nebyla ani za mák ready. V tryskorychlosti jsem se navlékla do kalhot, posbírala nezbytné a vystřelila z domu zanechávajíc za sebou spoušť po výtvarném tvoření (převlečená a sbalená za rekordní asi dvě minuty).

No, cestou tam jsem si málem zdřímla, pak jsme si trochu zahrály, sice prohrály, a pak zase domů, sprcha, večeře a spát, páč už je skoro půlnoc a zítra mám školu!