123. den

Krásné číslo a nakonec i celkem fajn den strávený v rodinném kruhu.

Včera jsem usnula až dneska a to asi ve dvě hodiny ráno (a dnes tomu není jinak, jelikož je už 1:38 a příspěvek vydám tedy zpětně), takže jsem si hezky pospala. Vlastně jsem z pokoje vylezla dost pozdě…

Moc jsem toho ani nedělala, ale alespoň jsem něco nakreslila a už mi zbývají jen čtyři portréty. A pak jsme se vychystali do restaurace.

Po celém dni v posteli či pokoji a teplákách, vytahaném tričku a vytahaném svetru, jsem se navlékla do džín a trochu hezčího svetru, taky si učesala dlouho nemyté vlasy (…), aby se mě tam někdo, ve světě normálních lidí, nelekl.

A pak jsme se nasáčkovali do dvou aut a jeli do restaurace. Prošli jsme celkem tři, jedna moc plná, ve druhé bychom dlouho čekali a ve třetí sice servírka říkala, že si musíme počkat půl hodiny na jídlo, ale už se nám nikam nechtělo, tak jsme skončili tam.

A důvod? Dneska měl nejstarší brácha narozeniny! Šestnácté!

No, ale zpátky k restauraci, byla to nějaká italská, tak jsme si dali pizzu, a pak ještě zákusek, tak jsem se najedla na pár dní do zásoby. Taky jsme se s Italkou dozvěděly například to, že je neslušné v restauraci smrkat, prostě zaprdlí Angličané…

Útrata byla za sedm lidí s předchodem, pitím, hlavním jídlem a zákuskem £163. Kdo chcete, převeďte si to na koruny, ale nedoporučuju, protože tak zjistíte tu šílenou sumu.

Po cestě domů jsme Italku vyhodili u hotelu, kde rodiče její italské kamarádky právě přetrvávají, a sami se jen vrátili domů. Tam jsme nazdobili koupený dort 16 svíčkami (ano, snažila jsem se dort upéct, ale stalo se několik chyb, alespoň věci, které myslím, že zapříčinili tu katastrofu: nedošlehaný sníh protože nemáme mixér a ruka už to nedávala, pak taky až moc těsta, takže je hodně hutné a důvodem je malá forma, sice by se to dalo péct na dvakrát, ale to bych musela obě těsta dělat kompletně zvlášť, protože jinak by ten sníh spadnul, a problém krému byla buď smetana nebo to, že jsem ho nemohla pořádně našlehat, jelikož žádný mixér, a taky by se šikla váha, jelikož všechno házím “vod voka”).

Nakonec to tedy skončilo třemi dorty – dva koupené a naše tragédie – a můžete je vidět na obrázku.

Pak jsme se zase pustili do hraní, pak spíše kecání (jen naše mladá generace – já, Italka a nejstarší brácha) a když Italka řekla, že už je unavená, tak jsme se jen přemístili k nám do pokoje. Probrali jsme zase hory doly věcí a tak strávili asi dvě hodiny. Pak už se “brácha” odebral do svého pokoje, ale mě ještě napadlo Italku vystrašit, tak jsem se vykradla ven a jen zaťukala na okno. Pak jsem hrála, že nic nevím, i “brácha” (docházejí mi nápady, jak ho nazývat, a pořád nechci úplně zveřejňovat jména, tak pardon za občasnou krkolomnost) se přidal a Italka se netvářila vůbec nadšeně a spát se jí nechtělo. Pak jsem se nad ní slitovala a řekla, že jsem to byla jen já a že se nemá čeho obávat, takže teď už spokojeně chrápe…

A já taky musím do říše snů, i když se mi ještě nechce, a zítra touhle dobou už bude nový rok celé dvě hodiny