114. den

Dnešní příspěvek měl být celkem emotivní a negativní, ale už jsem se zvládla trochu uklidnit a zlepšit si náladu, ale o tom později, musím začít od začátku…

Včera jsem nic nesepsala, tak jen že jsem dostala áčko a áčko z hvězdičkou z matematiky, tak to byly takové předčasn3 dárečky k Vánocům. Ve škole jsem strávila jen tři hodiny, ale táhlo se to strašně pomalu.

Ze školy jsem šla nadšeně, že už mám prázdniny, taky jsem rodiče potěšila těmi dobrými známkami, ale ráno jsem doma zapomněla klíče nebo spíš jsem neměla čas ten klíč najít. Tak jsem doufala, že někdo bude doma. Ale ouhle, auto nikdo, vzadu dveře zamčené. Tak jsem psala host mum, kdy se vrátí a ona napsala, že je doma nejstarší brácha, takže jsem se po (delší) chvíli doťukala.

Pak jsem zbytek dne strávila naprostým nic neděláním s argumentem, že mám prázdniny, a k večeru jsme hráli karty.

Dneska jsem se vzbudila někdy po deváté a ještě dlouho zůstala v posteli. Mezi jedenáctou a dvanáctou jsem zavolala bráchovi, a tak se to protáhlo na videohovor s celou rodinou asi na hodinu a půl.

Chtěla jsem se jít někam projít, abych vyvětrala tělo i myšlenky, ale po videohovoru mě to přešlo a radši jsem se pustila do bramboráků k obědu.

Zatímco já jsem si strouhala brambory, host mum s Italkou zajely všem ostatním pro KFC…

(A tady taky začíná slet všech možných událostí a pořádný mumraj…)

Po chvíli vaření neboli míchání ingrediencí jsem zjistila, že nemáme vajíčka. Ale host mum slíbila, že po cestě pro nějaké skočí.

Mezitím, co byly pryč, jsem se rozhodla, že trochu poklidím kuchyň, jelikož jsem měla svou uklízecí náladu a taky jsem se trochu štítila pár míst, například skříněk – dřevěné skříňky v kuchyni mají takový vystouplejší okraj/rám, takže dole je taková malá část, kde usedá prach a jiné nečistoty (moc to neumím vysvětlit, ale prostě tam na tom byla taková vrstvička prachu a hnusu…). Tak jsem vzala vodu se saponátem a starý kartáček a skříňky omyla. A když už jsem se do úklidu dala, tak jsem umyla ledničku zevnitř, přeskládala tam všechny věci, zametla podlahu, utřela stůl, vyklidila myčku, mandala myčku, umyla plech ve dřezu, umyla dřez a kouhoutek a utřela linku.

(Takový vtípek: test dospělosti je vyndat sítko v odtoku u dřezu. A to jsem dneska několikrát udělala, i když ze zbytků rýže, masa a kdo ví čeho, se mi žaludek trochu zvedal.)

Pak někdo ťukal, já jsem dokončovala úklid, tak si říkám, že jsou tu právě včas. Ale byla to babička. Pak taky ještě asi setra a neteř, ale vlastně nevím, kdo všechno. Pak už se vrátila host mum a taky vpustila do domu nějakého pána. Ve shonu si pořádku (který podle mě byl radikálním rozdílem) ani nevšimla a ani později nic nezaznamenala či nekomentovala. Mám ráda, když mi někdo pochválí práci a je to takové mé zadostiučinění, ale říkám si, že to nedělám jen pro ni, ale i pro sebe, a že mě to bavilo, tak nepotřebuju pochvalu.

To by nebylo nic, ale já jsem si tak poklidně dodělával bramboráky a tam pán, co vešel s host mum začal nosit do NAŠEHO pokoje nějaké krabice. Podotýkám, že mě ani Italce nebylo nic řečeno, nic vysvětleno, ani se nás nikdo nezeptal, jestli to tam můžou dát. N I C. Tak jsem si udělala bramboráky, měla jsem z nich radost, ale taky jsem pěnila, že nemůžeme do našeho pokoje, protože je zaplněný krabicemi a uvnitř stále ten pán a kdo ví, co všechno se tam ještě děje.

Upřímně, bylo to strašné. Pocit, že nemám své místo, že nemám žádný svůj prostor, koutek kam můžu zalézt. A proč to dali do našeho pokojem?! Jsme tam dvě, je dost malinký, máme tam triliardu věcí… Abych vysvětlila, co se dělo, i když to sama moc nevím, tak myslím, že to byly nějaké nové reproduktory pro nejstaršího bráchu, ale vlastně si tím nejsem jistá. Prostě spustí krabic s těžkými věcmi.

Asi po třičtvrtě hodině to zase vystěhovali, ale to už mě psychicky vydeptali. Dělám z komára velblouda? Asi ano, ale byla to pro mě tak nepříjemná situace. Nemám své místečko, nemám osobní prostor, nikdo se ani nezeptá…

No, omýlám to dokola, ale chtělo se mi z toho okamžitě domů a do mého pokoje.

Takže jsem se tak trochu naštvala na celou domácnost a zalezla si do postele. Ne spát, ale nemám kde jinde sedět, takže jsem zase seděla na posteli.

Abych se trochu uklidnila, tak jsem začala háčkovat a pomohlo to.

Další situace, možná vtipná… Večer jsem si namazala kousky bagety k večeři a sedla si s tím do pokoje. Pak jsem se nějak ve dveřích pokoje bavila s host mum, tak sem vklouznul i nejmladší brácha a jeden kousek mi vzal. Host mum ho napomenula, že se musí zeptat, tak se zeptal a samozřejmě jsem mu jeden dala. Pak jsem si tak spokojeně večeřela a on přišel znovu, že má hlad. Tak ne že by šel za svojí mamkou, ale za mojí večeří. Tak jsem mu dala celý talíř a šla si namazat novou bagetu. Pak ale příběh ještě pokračoval, protože přišel znova s otázkou, jestli mi může pomoci dojíst večeři rychleji. To už jsem si řekla, že to ne, že se sama potřebuju najíst, tak jsem mu řekla že ne, že mám hlad a že je to moje večeře. Takže se naštval a nakonec odkráčel.

No, moje myšlenka z tohohle bylo to, že mi zase přijde, že mám menší osobní prostor, takže mi to nebylo úplně příjemné…

A ještě poslední věc, na kterou si chci postěžovat, vlastně asi dvě – plíseň na parapetu okna a taky to, že vždy když někomu něco půjčím, tak už se mi to nějak nevrací, takže dvě propisky, jednu jsem ale dneska našla v kuchyni, fixa se mi vrátila, ale pak nůžky. Tady v čele domácnosti myslím, že máme jedny nůžky aneb moje nůžky. Italka má jen malé nůžtičky na nehty, takže si půjčuje od mě. Ale když jsme balili dárky a handrkovali se o jedny nůžky, tak to bylo tragické. Dneska si je host mum taky půjčila, pak jsem je hledala, ale musela jsem si poradit sama, a pak si je půjčila znova a ještě teď je někde má. Prostě mě překvapuje kolik věcí tady nemají a občas taky ten nepořádek nebo chaos…

Doporučuju nebrat tenhle příspěvek moc vážně, je to jen mé stěžování a vypisování myšlenek…

(Na obrázku je mé “kulinářské dílo”, ale pochutnala jsem si, vyhnula jsem se smaženému kuřeti z KFC a připomněla si trochu domova.)