112. den

Dnešní den byl dlouhý, nabitý programem a tak i náročný.

Na ranní hodině médií jsme koukali na seriál Stranger Things za účelem studia, ale celkem mě to pobavilo, protože je to ségry oblíbený, vlastně nejoblíbenější seriál a poslední týdny jím úplně žije. Takže jsem alespoň taky shlédla první dvě epizody, ale není to můj šálek kávy nebo jak by Angličan řekl: šálek čaje.

Na další hodině médií nám učitelka vrátila opravené eseje o Rádiu 1 a dostala jsem 11 bodů z 15 (bodů, tady tomu říkají známky, “marks”). Tatínek to na svém blogu přehnaně okomentoval: “Chichi… Naše prvorozená si v Albionu maže při psaní esejí z předmětu zvaného media studies na chleba rodilé Angličany. Po necelých čtyřech měsících!” Tak abych to uvedla na pravou míru… Od dvou kluků jsem slyšela, že mají jeden 4 body a ten druhý 5, pak ale jeden další měl 12, takže zas takový úspěch to nebyl, ale i tak ne úplně zkažená práce potěší.

Na matematice jsme měli vánočně matematický kvíz, kde bylo pár otázek vánočních a pár matematických (což se dá asi vyvodit z názvu…). A pak byla má poslední hodina aneb tutorial s vánoční tématikou, což znamenalo přinést jídlo a najíst se. Takže se shromáždily všechny nezdravosti – chipsy a sladkosti, které chutnají jak cukr cukrem. Podotýkám že nikdo kromě mě nepřinesl nic domácího, ale za to mi to naše české cukroví náležitě pochválili, tak jsem byla moc ráda.

Pak už pro mě dnešní výuka nevýuka skončila a mohla jsem domů. Nechtělo se mi jíst k obědu zase jen toustový chleba a šunku, tak jsem se zasytila jablkem a doufala, že si dám něco ještě trochu později. Měly jsme totiž s Italkou na odpoledne v plánu, jet do nákupního centra nakoupit poslední dárečky. Tak jsme i udělaly, ona jela hned ze školy, jelikož končila později, a já se za deštivého počasí dostavila z domova na jinou, trochu vzdálenou zastávku autobusu.

Ani tolik lidí v nákupním centru nebylo, ale vyřídily jsme všechno rychle a zalezly jsme na něco k snědku, jelikož ani jedna z nás ještě neobědvala. A pak zase autobusem za tmy domů.

Doma nás host mum zapojila do balení vánočních dárků pro učitelky kluků. Fuj. Byla to fuška. Řekněme možná patnáct dárků? Prostě dost, takže zabalit do balících papírů, ještě jsou to prapodivné tvary (většinově nějaké čokolády), pak mašlička a jméno. Problém byl trochu s těmi jmény a taky vyznat se, co komu. Ale ten největší, opravdu největší problém a věc, která nám to tak ztížila a prodloužila, byli kluci. Ty dva malí se motali okolo a chtěli pomáhat. Tu “pomoc” bych měla dát do závorek, jelikož to znamenalo, že všechno jde rozhodně pomaleji a když je zrovna na chvíli nezaměstnáš, tak se ten malý naštve nebo mu je to spíš líto, že nemůže “pomoci”, a ten starší je naštvaný, že jsme naštvaly toho mladšího. Takže to dopadlo tak, že ten mladší byl takový roztesknělí a seděl mi na klíně, tím pádem můj pohyb byl velmi omezený a práce ztížené. Ten starší zase terorizoval Italku a nasadil tu jeho ne moc příjemnou náladu, takže když jsme vše dokončily, tak nám spadl kámen ze srdce.

Pak jsem taky zprovozňovala tiskárnu, a dokonce úspěšně, tak jsem byla na sebe hrdá, povídali jsme si v kuchyni a pak jsme taky hráli karty, takže jsme skončili zase až po desáté.

Už ve středu jsem si myslela, že je pátek a dneska si to myslím ještě o to víc. Ale ne, ještě je čtvrtek a zítra musím ještě naposled v tomhle roce do školy. Máme ale zkrácenou výuku, takže to budou jen tři hodiny a ještě si ráno můžu pospat.