106. den

(obrázek jsou perníčky, co poslala mamka, já ještě nepekla)

Tak, už 106. den. V plánu bylo napsat něco už včera, ale jak to, tak u mě bývá, do ničeho se mi nechtělo. Co se ale včera stalo, že by bylo i na příspěvek? Vlastně už sama nevím, moje krátkodobá paměť je vždycky hodně krátkodobá. Ale vím, že jsem se pustila do balení dárků. Italka byla déle ve škole a kluci ještě taky nebyla doma, takže jsem asi tři dárky zabalila. Pak už vážně nevím, ale třeba si vzpomenu.

Vlastně jsem dostala béčko z opakovacího testu z matematiky.

Dneska ráno jsem zase mohla spát déle, pak jsem po cestě do školy volala s rodiči a dostala pár rad ohledně pečení cukroví. Na výtvarce začínáme vlastní projekt, pak byla nezáživná dvouhodinová matematika, jelikož první hodinu jsme jen opakovali, druhou už jsme dělali něco jiného, ale mi jsme se spolužačkou celou hodinu prokecaly. Probraly jsme, že za vším stojí mimozemšťani, naše oblíbená čísla, postavily sněhuláka z mojí plastické gumy a taky vliv Donalda Trumpa na to, že tu teď nemáme sníh. Prostě debata byla záživná a když jsme odcházely z hodiny, tak jsem konstatovala, že jsme se nic nenaučily, ale ona oponovala, že jsem rozvinula svou angličtinu.

Po pauze na oběd jsem měla ještě media studies, kde jsme zase probírali něco o Minecraftu a začali psát esej.

Po cestě domů, jsme si pěkně popovídaly s Italkou o místním vzdělávání, respektive o výuce výtvarky. Ona totiž v Itálii chodí na výtvarně zaměřenou školu, tak má s čím srovnávat. Naše výtvarka v Čechách, jak už jsem asi napsala, je spíše takovým odpočinkem od náročnějších předmětů.

Co ale vedlo k naší obsáhlé debatě byl fakt, že včera jedna z výtvarkovských spolužaček nepoznala obraz od Van Gogha. Faktem je, že tady se neučí historii umění. Jak Italka shrnula, tady dělají jen koláže a ve Photoshopu. Taky říkala, že když učitelka viděla její kresby, tak nad nimi žasla a poznamenala něco jako, že ji obdivuje, že sama takhle kreslit neumí. Nad tím Italka jen potřásla hlavou, jak učitelka výtvarku může neumět kreslit.

Taky jsem jí povyprávěla o stylu výuky výtvarky u nás, na prvním gymplu referáty zkopírované z Wikipedie, ale zase na druhou stranu alespoň něco o výtvarných směrech a dalo mi to nějaké povědomí o historii umění, na druhém gymple učitelka, které vypraví historii tak, že je to nejúčinnější ukolébavka. Ze základky si pamatuji vyšívání velikonočního králíčka a pletení.

Tři „věci“, které mi dali nejvíce v ohledu výtvarkovském, byla za prvé vždy moje mamka, bývalá učitelka výtvarky a zapálená do umění. Navíc mi někdy přijde, že je chodící encyklopedie a že ví úplně všechno, takže naše výlety byly a jsou vždy: „a tohle je baroko, tohle secese a tady gotika…“ takovou směsici všeho možného asi nenajdete takhle pohromadě, ale byl to pokus o přirovnání toho, že mi maminka vždy říkala, jaká budova patří, do jakého architektonického stylu, tahala mě po výstavách a přihlásila do ZUŠky.

ZUŠka neboli základní umělecké škola je druhá příležitost, která mě posunula ve výtvarce. Teorii jsme také nikdy moc neprobírali, ale osm let navštěvování každotýdenních hodin ve vás zanechají opravdu hodně.

A za hodně taky vděčím mojí družinářce ze základní školy. V páté třídě děti do družiny většinou nechodily, ale nám to bylo umožněno. Naše družinářka byla tvořivá a nápaditá ženská, která nás holčičky chtěla něco naučit. Jí vděčím za moji schopnost háčkovat, čehož si hrozně vážím. Je to krásné umění, představte si jen pouhou bavlnku, v podstatě lineární záležitost a vy můžete vytvořit v podstatě, co se vám zachce. Možná bych to pro technicky zaměřené přirovnala k 3D tiskárně.

A od těch časů jsem už uháčkovala tolik věcí – vosu jako plyšáka, polštářek naplněný peckami od třešní na bolavé bříško, obal na notebook, penál, taky několik obalů na mobil, na tablet a největším dílem je dvoumetrový had – a pořád ještě občas háčkuji (i sem jsem si vzala háček a koupila bavlnku).

Taky babička se snažila udržet můj pletací um, ale když jsem se nedávno pokusila udělat jen řádek mé dávno rozdělané šály, tak jsem nevěděla jak na to. Na druhou stranu bych se k tomu zase ráda vrátila, protože ač je háčkování neomezované velkostí a možnostmi, tak přeci jen i pletené má své výhody a představa uplést si vlastní svetr či jen ponožku nebo šálu mě naprosto fascinuje.

Fuu, hodně jsem odběhla od tématu. Prostě a jednoduše jsme zkritizovaly nějaké postupy místní výuky výtvarky a taky styl učení učitelů. Například s jednou ze tří učitelek děláme knihu a jak vázat knihu? Ne, že by nás to naučila, odkázala nás na internet. Naštěstí já mám zkušenosti s vázáním knih ze ZUŠky, takže jsem se necítila tak ztraceně, ale pořád mi to nepřijde jako jednoduchá záležitost.

Doma jsme se sešli s celou famílií a vypravili se do Tesca na nákupy na pečení cukroví! Nákupy byly jedním slovem neskutečné. Všechny ingredience jsme překvapivě sehnali, ale nakupování s klukama, kterým je šest a osm, bylo vyčerpávající. Ten starší se držel při nás a nebylo to tak zlé, ale ten mladší sahal doslova na všechno, lítal okolo, utíkal mi, všechno bral a dával jinak, sedal si na zem, stěžoval si, že má hlad… prostě nákupy s dětma nejsou nejlepší nápad a host mum řekla, že příště je nechá doma s nejstarším bráchou, protože tohle protáhlo nákup tak dvakrát.

Jak jsem ale řekla, tak všechno jsme sehnali a mohli domů.

Doma host mum uvařila večeři a jak vždy kritizuji místní vaření (i ta spolužačka z matematiky mi dneska potvrdila, že někdy je to hrozné a nezdravé a nejsmutnější mi zatím přišlo to, že kluků nejoblíbenější jídlo je KFC…), tak dneska to zase musím vyvážit, protože jsem si pochutnala, a i z hlediska toho, jak zdravé to bylo, to nedopadlo tak zle. Měli jsme rýži s lososem a sladkým čili, a ještě brokolici a pečené rajče. Lososa byla trocha, ale stejně jsem se ho nabažila.

Ale aby vše nebylo tak zdravé, tak dneska přišel Italce balíček. Moji rodičové vždy pošlou balíček tak velikosti krabice od bot. Ne, že bych si stěžovala, já nic moc nepotřebuju a nemám stejně věci kam dávat a taky vždy rodiče všechno perfektně naskládají, že se toho tam už sice nevejde víc, ale využijí každou píď. A naopak Italové. Krabice tak velká, že jsem uvažovala, že bych se do ní možná vešla. A co bylo vevnitř? To mě taky ohromně zajímalo. To, co se dalo čekat – pár vánočních dárků, dárky od kamarádů a tetičky, taky italský sýr, za který byste se tady nedoplatili a ingredience na lasagne. To vše se dá chápat, ne?

Pak začla ale mela, většina balíku totiž byla složena z různých sladkostí. Dva boxy italkých vánočních sušenek, což chápu, ale pak pět balení nových sušenek od Nuttely, nějaké čokoládové bonbony od Lindt a kdo ví co ještě. Pointou mého líčení je, že jsem se cítila hrozně, jak to popsat, asi naivně. To, že dávám přednost domácímu jídlu? Začala jsem pochybovat nad snahou u pečení a vaření. Dokonce jsem uvažovala, má-li smysl péct cukroví.

Děláte se s tím neskutečně dlouho, úspěch není zaručený a když se to tedy povede, tak to bude mít úspěch jako sušenky z obchodu…

Protože jak pak by ne, ty sušenky jsou taky dobré, prostě je tam kupa cukru, všelijakých konzervantů a dalších ingrediencí, které bych pojmenovala slovem na s (domyslete nebo nedomyslete). Ale všem to pak chutná.

Takže, je tu italská holka, které rodiče pošlou koupené sušenky a konzervované ingredience na lasagne. Pak je tu jedna holka z Česka. Rodiče jí pošlou majoránku a ona uplácá sekanou. Pak pošlou prášek do perníku, upeče perník. V dalším balíčku na ni čeká perníkové koření a jedlá soda, ona vypočítá, co všechno potřebuje na tři druhy cukroví, dojede s celou rodinou nakoupit, všechno se podaří sehnat a zítra se chystá pustit do pečení. Dokonce asi před měsícem vychytrale objednala vykrajovátka na perníčky, to ji musím pochválit, protože ty tady doma rozhodně nemají. Taky koupila pytlíky na polevu. Ještě si vyhradila celý den na pečení a navlékla do toho celou rodinu.

Sama se na to těší, je to tradice, ale zároveň ji svírá strach. Co když se to nepovede? Všechny ingredience a práce přijdou na zmar, nikdy cukroví sama nepekla, sama bez lidí se zkušenostmi, nebo to nebude nikomu chutnat. A to nejhorší, co se může stát? Sice to dopadne dobře, stráví u toho dlouho dobu, připomene si krásné české Vánoce, i když je přes tisíc kilometrů od domova a rodiny, ale nakonec Angličani ochutnají, to pro ni tradiční a nezaměnitelné cukroví, a pak dají přednost sušenkám z igelitového obalu.

…