30. den

Už jsem v jedné desetině! Dneska je to celých 10%! Ubíhá to strašně rychle…

Dnešek byl vážně zajímavý a zase jsem toho hodně spackala. Ráno mě vzbudila Italku už v sedm, jelikož se vypravovala do Londýna s ostatními Italy. Já jsem nebyla ochotná v tuto nekřesťanskou dobu vstát, tak jsem si ještě poležela. Asi kolem půl desáté, když už jsem byla oblečená a dávno nasnídaná, jsem opustila pohodlí pokoje a dala se na cestu do nákupního centra. V posledním týdnu jsem si totiž zruinovala dvoje džíny a přestože se roztrhané džíny a všemožné jiné kousky oblečení nosí, já k tomu nejsem svolná. Možná je to tím, že jsem si džíny roztrhla na né úplně vhodných místech (jedny zezadu na stehně a druhé vzadu u poutka na pásek).

Do centra jak nákupního tak i centra města jsem se vydala pěšky, můžu říkat, že si chci udržovat postavu pohybem :), ale možná je to taky tím, že se mi nechce platit za bus a taky mou nesrozumitelnou angličtinou říkat řidiči, kam vlastně potřebuju. Ale stejně mám vždy dost času, tak se můžu projít. To je další věc, která se mi tu strašně líbí – všude mají cestičky pro pěší a cyklisty, taky podchody pod silnicemi a pro vycházky nebo cyklistiku je to úplně úžasné.

Přestože mě trochu zradil mobil, jelikož měl blbý signál a tak se mi nenačítala mapa, jsem se do nákupáku dostala. Prošla jsem dost obchodů a něco koupila. Jedním z cílů mé dnešní dobrodružné výpravy bylo také zakoupení nákolenek na volejbal. Překonala jsem tedy další strastiplnou cestu (asi 15 minut:)) a dorazila do Decathlonu. Prošmejdlila jsme obě patra, ale po nákolenkách jako by se slehla zem. Tak jsem se tedy odholala a zeptala se prodavačky. Jenže jak anglicky vysvětlit co vlastně potřebuju? To vážně nevím. Potom se ale stal zázrak, jelikož se mě prodavačka zeptala, jakou řečí mluvím. Řekla jsem, že česky a čekala jsem reakci jako něco: “Tak to jsme ztraceny…”, ale ona zavolala na Zuzanu. Česká prodavačka v anglickém Decathlonu, kde jsem nemohla najít nákolenky na volejbal. Z toho jsem byla úplně na větvi, ale stejně mi pomohla zjistit, že nákolenky ani na e-shopu nemají.

Potom jsem se vydala na autobus a aby toho nebylo málo, tak jsem zapomněla na to, že perlivá voda, kterou jsem si koupila se po cestě krásně protřepala. Takže jsem se polila, ale to bylo už vše z dnešního dne. Chytla jsem správný autobus a vystoupila na správné zastávce, ale ještě vstřebávám mé překvapení z prodavačky v Decathlonu.