144. den

144. den aneb dvanáctý na druhou, to už je něco! A do odjezdu domů mi zbývá už jen 150 dní, takže za tři dny jsem v polovině!

Dobře, pryč od matematiky k jiné matematice, ale nejdříve začnu tím, co se stalo včera…

Některé dny jsou více produktivní a některé méně, včerejšek byl z těch línějších. Den jsem nějak přečkala, potrápila se úkolem na matematiku a pak se vydala, jako každou neděli, na volejbal. Pěkně jsme si zahrály, dokonce nás bylo šest na šest, ale jelikož jsem velmi šikovná, tak jsem dala blbě ruku do příjmu a trochu si ji narazila (poznámka z dalšího dne: už je to zase ok). Pak jsem asi půl hodiny čekala na taxi, tma už byla, ale strávila jsem to voláním s rodiči a já jsem přeci holka z Česka, tak se ničeho nebojím 😉

Doma jsem si chtěla jen zalézt do sprchy a do postele, ale nějak se mi to nezadařilo. K večeři byl hamburger a hranolky, takže po troše zdravého pohybu jsem se nacpala nezdravými kaloriemi. A kdyby to alespoň chutnalo dobře… Byla jsem hladová, ale po chvíli jsem už měla dost a už jsem to ani vidět nemohla. Není to jako jídlo doma, kterého bych byla schopná sníst minimálně tři porce a ještě bych chtěla víc.

No a pak jsme zase hráli karty a taky náš nejstarší host brácha řekl, jestli bych mu mohla udělat palačinky, takže jsem po deváté večerní snažila palačinky.

Pak už jsem ale opravdu upalovala do postele, jelikož dneska mě zase čekala škola, ale ještě nebylo všemu konec, protože jsme si začali předčítat. Začala jsem já s češtinou a Májem od Karla Hynka Máchy, pak Italka četla nějaký text, kde jsem rozuměla slovu klaustrofobie, a dokonce i v angličtině nám host brácha předčítal, čemuž jsme ale všichni poměrně dost rozuměli. A abych si ještě postěžovala na jednu věc ze včerejška, tak tohle je čokoláda zabalená v obalu s potiskem ovoce a zeleniny:

Dneska jsem se nějak vykopala z postele po ne zas úplně hezkém snu – zdálo se mi, že jsem se vrátila do Česka, ale zapomněla jsem mluvit česky a někoho na ulici jsem pozdravila v angličtině. Po cestě do školy nám pondělní ráno zpříjemnil krásný východ slunce, který je na obrázku, a taky jsem se vydala hledat brýle do studenských servisů, ale nikde nic. Byla jsem ještě odkázána na kancelář sixth form, což je moje poslední šance.

Pak mě už čekalo vzdělávání… První hodinu matematika a pak výtvarka. Na výtvarce jsme prezentovali náš projekt, tak jsem byla pořádně nervózní, ale řekla jsem si, že i sen byl v angličtině, tak tohle taky zvládnu. Nějak jsem vše oddrmolila a byla ráda, že to mám za sebou.

Pak ještě jedna hodina výtvarky a média, kde jsme vytvářeli vlastní obálku na noviny, jednu na tabloid, jednu na broadsheet, a učitelka nakonci hodinu shrnula tím, že budeme dělat, že se nic takového nestalo a příště budeme dělat něco méně kreativního (jelikož tahle hodina nebyla pro většinu lidí moc produktivní).

A už jsem si to zase kráčela domů.

Doma jsem si dala něco málo k obědu a začala se flákat. Pak se ve mě ale cosi obrátilo a pustila jsem se do všeho, co jsem měla udělat. Takže jsem si vypsala něco na matematiku a také se to naučila na zítřejší test, poklidila jsem si, ještě jednou se pokusila najít brýle ale marně, taky jsem si udělala úkol na čtvrteční výtvarku a dodělala front cover z mediální výchovy a ještě přeuspořádala šanon na matematiku. A po to všem jsem byla na sebe dokonce i pyšná, že ti nebyl promarněný den a konečně jsem něco udělala.

A taky jsme si hezky popovídaly s host mum tak nějak o budoucnosti a vzdělávání a cestování, …

Tak to byl, podtrženo, sečteno, hezký den a teď si jdu ještě vzít do ruky matematiku, aby to zítra nedopadlo úplně beznadějně.