45. den
Dneska to je už 45 dní v Anglii. Řekla bych, že je to stejně dní, jako je mamce let, ale věk žen se přece neříká:)
Ráno začalo nezajímavě, vzbudila jsem se až v deset hodin a ani si nevšimla, že Italka už odjela do Londýna s ještě pár dalšími studenty. Potom jsem se jen flákala doma, přetáhla si fotky z mobilu a ve čtyři jsem se pěšky vydala na volejbal. Moc jsem se netěšila, jelikož mi nebylo moc příjemně po cestě, protože bylo takové divné podešťové dusno a taky jsem se stresovala tím, jak se dostanu zpátky a jak moc velké šero bude.
Volejbal jsem si zase užila, ale byla jsem maximálně zpocená a vyřízená. Potom jsem se převlékla a vydala se na autobusovou zastávku. Měla jsem několik možností, jak se dostat domů:
1. Pěšky na autobusovou zastávku, potom čekat dvacet minut na bus, pak vystoupit a čekat půl hodiny na další autobus – cesta tak na hodinu a čtvrtek (překlik – čtvrt, ale je to vtipné;))
2. Pěšky dojít k centru MK odkud jedním autobusem dojet domů – asi třičtvrtě hodiny podle toho, jaký autobus stihnu, ale je to takových dvacet minut pěší chůze v místě bez lidí
3. Celá cesta pěšky – rychlejší než dvěma autobusy, asi 45 minut, ale parky a pěšími cestami pro chodce, kde člověka v tuto denní dobu potkáš zřídkakdy
4. Najít elektrokolo Lime, které si můžu vypůjčit za poplatek – asi dvacet minut na kole, ale musím ho najít (jedno bylo asi tak pět minut od sportovního centra, ale druhým směrem) a pak jet ve tmě
5. Zavolat si taxíka neboli Uber, ale bude to stát nějakých sedm až devět liber – cesta asi tak necelých deset minut
Jelikož už bylo opravdu dost šero, tak jsem se rozhodla dojít na autobus. Bohužel jsem opravdu čekala dlouho, ještě přestupovala a už byla i celkem zima. Peněžitě to vyšlo taky ne úplně málo, jelikož po městě jezdí různé společnosti, takže si nemohu koupit jeden lístek, který by mi platil i v druhém autobuse.
Potom jsem to už jen došla ze zastávky a cestu tmavým parkem jsem radši přeběhla…
Nálada se mi ale po cestě záhadným způsobem zlepšila, doma jsem si dala příjemnou teplou sprchu, zklamaně zjistila, že mé zimní pyžamo, které má být dlouhé minimálně ke kotníkům, mi je do půlky lýtek, taky jsem snědla přichystanou večeři a hezky si popovídala s host mum. Řešily jsme to, že se jí ptala naše místní koordinátorka, jestli by sem nevzala další dva kluky. Je to jeden Němec a jeden Ital, kamarád mojí Italky a také dosti temperamentní člověk. Hledají pro ně místo někde tady v Milton Keynes, jelikož mají nějaké problémy v jejich rodině. Jestli ale místo nenajdou, tak budou muset změnit město, a tudíž i školu.
Jejich host mum je kamarádkou naší host mum, takže jí prý vyprávěla, že si ten Němec jednou vařil polívku v konvici na čaj, také prý chodí v půl jedenácté večer někam ven a poté zapírá, že nikde nebyl. Ital zas používá fén moc dlouhou dobu… ale prostě nerespektují pravidla v domě a jejich hostitelská rodina s nimi není spokojená.
Naštěstí naše host mum už nikoho dalšího nechce. Má tři vlastní syny, potom mě a Italku, a ještě toho mladšího Němce, který ale za dva týdny zase odjíždí. Pak tady ale bydlí ještě jeden Angličan, asi v pronájmu, a taky Polák, který prý zas odjíždí na konci listopadu, ale tomu je něco přes dvacet. Takže dům je plný lidí a dětí a host mum říkala, že nikoho dalšího nechce a vůbec ne kluky. Sama má tři, tak chtěla spíš nějaké holky. Říkala, že příští rok si klidně zase někoho vezme, ale taky holky.
Potom jsem si uklidila v pokoji a připravila si věci do školy na zítřek. Taky jsme s rodiči vymysleli způsob, jak se můžu vracet z volejbalu – ViaVan, což je, jak jsem pochopila, sdílení aut. Stojí to něco kolem čtyř až pěti liber od sportovního centra až domů a je to podobné uber. Takže je to levnější, rychlejší a nebudu muset nikde chodit po tmě. Takže to se nějak vyřešilo a příští týden to otestuji.
Pak už jsem se jen pustila do psaní blogu, ale v devět se nás host mum zeptala, jestli si dáme palačinky. Takže jsem se v devět večer ještě všechny děti seběhly na palačinky s medem.
A zase musím opakovat, že jsem za svou dočasnou rodinu ráda, jsem ráda, že si spolu rozumíme, že je tu taková příjemná atmosféra, že si rozumím i s Italkou, že nemáme žádné neshody v dodržování a určování pravidel a že je mezi námi důvěra a respekt.