Porovnání vzdělávacího systému v ČR a UK

Minulé léto jsem se vydala do Velké Británie na roční studijní pobyt. Hlavním důvodem k mé cestě bylo jak poznání nových krajin, zkušenost s jiným vzdělávacím systémem a zvládnutí cizího jazyka, co nejlépe to půjde, tak i nějaké osamostatnění se a vyzkoušení pro mě úplně neznámého prostředí. Po pár týdnech mi zprostředkovatelská agentura přiřadila školu a s ní i hostitelskou rodinu. Celých deset měsíců jsem měla strávit v městě Milton Keynes asi 80 kilometrů severozápadně od Londýna.

To, co je na Milton Keynes doopravdy zajímavé, je jeho vznik a urbanistické řešení. Bylo vybudováno v šedesátých letech minulého století v podstatě na zelené louce kvůli nedostatku bytů a pozemků pro novou výstavbu v Londýně. Město je tedy takovou ubytovnou pro pracující, kteří dojíždějí do Londýna, přímým vlakovým spojem je to pouhá půlhodina. Už na počátku bylo město projektováno jako velkoměsto s kapacitou 250 000 obyvatel a plánovanou rozlohou 88,4 km2. Další zajímavostí a důsledkem neobvyklého vzniku města, o kterém jsem před svým pobytem neměla ani zdání, je jeho poloha. Město se nachází v přibližně stejné vzdálenosti od Londýna, Leicesteru, Birminghamu, Cambridge a Oxfordu. Také jeho rozložení a rozvržení budov bylo naplánováno architekty, a je tudíž velmi specifické a vytvořené s jasným záměrem. Tehdejší architekti se prý chtěli poučit z chyb dalších měst vyrostlých tzv. na zelené louce, a tak pro vybudování silniční sítě zvolili koncept rastrového typu. Města, která se vyvíjela postupně, jsou většinou založena na tom, že v jejich středu se nachází hlavní náměstí a další čtvrti se rozpínají okolo v kruhovitém útvaru. Město Milton Keynes ale při pohledu z letadla vypadá spíše jako šachovnice, silnice jsou vedeny v pravých úhlech a spojuje je nespočet kruhových objezdů jakožto nejbezpečnějších verzí křižovatky. Z pohledu normálního občana, respektive návštěvníka města, je tento systém velice zajímavý a rozhodně neobvyklý. Myslím si, že takovéto rozložení má své výhody, za které se dá považovat přehlednost a bezpečnost silnic, ale také své nevýhody. Město totiž nemá žádné centrum. V porovnání s našimi českými městy to pro mě byla obrovská záhada a nezvyk. Samotný koncept města žádné centrum ve smyslu náměstí nezahrnuje, ale za centrum se považuje centrum nákupní. Architekti prý chtěli, aby se komerční a obytné části města prolínaly a aby ty komerční byly ve všech obytných částech na dosah. Na mě koncept města bez náměstí jen s nákupním centrem ve středu dění působil trochu odtažitě a připadalo mi to takové povrchní, že se lidé za „kulturou“ nebo společenským vyžitím vypravují do nákupních center.

Dalším důležitým prvkem struktury města jsou cesty pro pěší, parky a jezera. V Milton Keynes se zaměřili na to, aby mezi komerčními a obytnými budovami pořád zůstával dostatek volného místa pro zeleň a vodní plochy, a město tak působilo útulněji. Já osobně jsem velmi ocenila, že nebloudím jen mezi domy, ale můžu se procházet parkem mezi stromy. Všechna místa jsou dostupná pěšky či na kole, jelikož všude jsou pod silnicemi podjezdy, umožňující bezpečnější pěší přepravu. Nevýhodou rozlehlého města s rozsáhlými parky je ale to, že pěšky se člověk po stezkách pro pěší trmácí do centra asi tři čtvrtě hodiny, a přitom autem je to sotva deset minut. Dostatek místa určený pro parky mezi budovami zapříčinil to, že město je tak rozsáhlé, že to pěší dopravu skoro znemožňuje. Když to vezmeme z praktického hlediska a z pohledu školáka, pěšky do školy by se mu asi nechtělo, pokud to má více než půl hodiny cesty. Další možností je tedy autobusová doprava, která mi na celém městě přijde asi nejvíce absurdní. Autobusy nejezdí včas, někdy nepřijedou vůbec, a ve městě navíc operuje několik autobusových společností, takže celodenní lístek nemusí platit na všechny autobusy. Další nepatrnou komplikací pro nově přistěhovalé nebo turisty může být to, že autobusy zastavují jedině na znamení. Kolikrát jsem zastávku přejela nebo zapomněla na autobus ze zastávky zamávat! Takže pěšky vše trvá dlouho, na autobusy není spoleh, tak co obyvatelům ještě zbývá? Auta. Město má dobře propracovanou síť silnic, a tak je také městem aut, což z ekologického hlediska není vůbec pozitivní. Navíc ve Velké Británii mohou mladiství řídit už od sedmnácti let, takže nejprve překvapivě ohromné parkoviště před školou není nakonec takovým překvapením. Život v Milton Keynes byl nedílnou součástí mého studia, takže považuji celý koncept města za důležitý faktor a jeho rozsáhlost zdůvodňuje také velikost školy, kde jsem první den dokonce dostala mapu.  

Při pohledu na vzdělávací systém ve Velké Británii také objevíme mnohé rozdílnosti. Do jeho hloubi jsem se sice prakticky nepodívala, ale z vlastní iniciativy jsem si o něm četla, abych pochopila, jak to vše vlastně funguje. V Anglii (píšu vše tak, jak funguje v Anglii, v Irsku a Skotsku se výuka může v detailech lišit) je zavedeno, že děti do pěti let mohou zůstávat doma nebo navštěvovat školku, dětská centra či mít paní na hlídání. Tato dětská péče je zčásti hrazena státem a doplácena rodiči. Pro děti od čtyř let jsou v Anglii tzv. reception classes, které lze přirovnat k předškolní výchově. Děti se tak od nízkého věku ve snížené dotaci hodin učí základům čtení, psaní a počítání. Následuje primary school, srovnatelná s naší školou základní či jejím prvním stupněm. Na této škole jsou děti od 5 do 11 let a dělí se na infant school (5–7 let) a junior school (7–11 let). Celková povinná školní docházka v Anglii trvá až do 16 let neboli do 11. ročníku. Z primary school děti přestupují na secondary school, což bych přirovnala k druhému stupni základní školy. Studium na secondary school a také povinná školní docházka jsou ukončeny zkouškou GCSE (General Certificate of Secondary Education), která se skládá z pěti až deseti předmětů. Vzdělávání po ukončení secondary school už je nepovinné, ale pokud chce žák dosáhnout vyššího vzdělání, může navštěvovat tzv. sixth form. Tato forma dalšího vzdělávání trvá dva roky (12. a 13. ročník) a budova školy je většinou spojena se secondary school. Sixth form ukončuje zkouška A-level (General Cetificate of Education in Advanced Level), která se skládá ze tří až čtyř předmětů, které studenti ty dva roky intenzivně studovali. Po ukončení sixth form se dá ještě vystudovat magisterské, doktorandské nebo bakalářské studium.

Já jsem stejně jako většina výměnných studentů v tomto věku byla zařazena do 12. ročníku na sixth form. Z věkového hlediska jsem byla mezi svými vrstevníky, ale z pohledu na to, kolik let jsem strávila ve škole v Česku, jsem byla vlastně o třídu výš, což bylo zapříčiněno tím, že v Anglii do školy chodí už v nižším věku. Škola, do které jsem celý rok měla chodit, se jmenuje Oakgrove Secondary School a nachází se ve čtvrti Middleton. Podle názvu se dá poznat, že sixth form je spojena se secondary school, a tak jsem ve škole potkávala studenty ve věku od 11 až do 18 let. Ještě bych měla doplnit, že děti školou povinné musí na většině škol nosit školní uniformu. Tak tomu bylo i na naší škole, 7. až 11. ročník uniformy nosily, ale my na sixth form – tedy 12. a 13. ročník – jsme tím už povinni nebyli, ale škola přesto udávala pravidla oblékání. Žádné tepláky, kdo chce školu navštěvovat, musí chodit oblečený slušně, čistě, upraveně a nijak vyzývavě.

Jako nový student jsem první den dostala mapu – tak je Oakgrove Secondary School rozlehlá. Pravdou ale je, že ani ne za týden jsem se v bludišti školních budov vyznala už sama. Jedna vyučovací hodina má čistých 60 minut. Přestávky a pauzy na oběd také nejsou stejné jako v Česku, škola každý den začíná v půl deváté a pro všechny končí už ve tři hodiny odpoledne. Mezi první a druhou hodinou (nebo také periodou, jak je Angličani nazývají) není přestávka žádná. Po druhé hodině je delší, dvacetiminutová pauza, po třetí hodině zase nic a po čtvrté periodě je většinou hodinová pauza na oběd. 

Jako student 12. ročníku jsem si ještě před odjezdem do Velké Británie měla z nabídky předmětů vybrat celkem tři. Všechny byly rozděleny do čtyř oddílů s tím, že si všichni studenti musí vybrat po jednom předmětu ze třech různých oddílů. Tím se zajistí, že si nikdo nevybere výtvarnou výchovu, drama a tělocvičnou výchovu, a také se podle toho vytvářejí rozvrhy, aby se hodiny nepřekrývaly. Na zmíněné sixth form to funguje tak, že celé dva roky má každý student jen tři předměty, ale každému se ve škole věnuje šest hodin týdně. Mladší žáci, do 11. ročníku, si také mohou předměty zčásti vybírat, ale mají jich mnohem více. Studenti na sixth form mají více volných hodin neboli study periods, ale tyto pauzy jsou – jak vyplývá už z názvu – určeny ke studiu. Učitelé nám vždy kladli na srdce, že tolik času, kolik strávíme učením ve škole, bychom měli strávit i doma během odpoledne. A opravdu jsem v průběhu toho roku trávila mnohem více času doma nad úkoly a domácí prací než v Česku. 

Ke studiu jsem zvolila matematiku, umění a design a mediální výchovu. Škála byla celkem pestrá, a tak jsem poznala různé způsoby výuky, protože ta se vždycky odvíjí od toho, co daný předmět vyžaduje.
Asi deset studentů ze dvanáctého a deset ze třináctého ročníku jsme se také každé ráno scházeli na třídnické hodině neboli ranní registraci a dvakrát týdně na odpoledním setkání s naším neměnným „třídním“ učitelem. Na jednotlivých předmětech se „spolužáci“ většinou nepotkají, protože každý navštěvuje jen své tři vybrané, kde je často ve skupině úplně jiných lidí. Funguje to tedy více jako naše vysoké školy než školy střední. Každý žák má na konkrétní předmět minimálně dva učitele. Tak jsem to měla s matematikou a mediální výchovou, a na výtvarnou výchovu jsem měla dokonce tři učitelky. Tímhle systémem dosahují toho, že učitelé si mohou práci rozdělit a každý se soustředí na to, na co je specializovaný, a studenti také dostávají informace z více zdrojů. Tento způsob výuky mi rozhodně přišel přínosný a určitě bych něco takového uvítala i v našem školském systému.

Další kapitolou samo pro sebe je technická vybavenost školy. Vše začíná už tím, jak se dodržuje bezpečnost při vstupu do školy. Ranní začátek výuky probíhá tak, že u brány stojí učitelé, zdraví děti a kontrolují, kdo do školy vchází. Všichni studenti jsou jasně identifikovatelní, jelikož ti mladší nosí uniformy a ti starší visačku s ID kartou. Tak je tomu i u učitelů, takže každý by měl být lehce rozpoznatelný. Při dřívějším odchodu ze školy, který je umožněn jedině starším studentům, jsme se odhlašovali na dotykové obrazovce a zároveň jsme hlásili, proč ze školy odcházíme. Moderní technologie jsou hojně využívány také v průběhu výuky, v hodinách matematiky jsme standardně používali učebnice a obyčejné kalkulačky, ale nadstavbou bylo využití projektoru, grafických kalkulaček nebo iPodů. Výuka probíhala tak, že učitelka zapnula projektor s prezentací, napsali jsme si poznámky, pak vyzkoušeli společně vypočítat pár příkladů z učebnice a pak samostatně procvičovali, což se dá srovnat s výukou v Česku. Co mě ale na hodinách matematiky nadchlo, bylo využívání grafických kalkulaček. Ty si museli všichni na začátku roku koupit asi za 65 liber, což není malá částka, ale tento drobný přístroj umí vlastně všechno, co jsem se já naučila z matematiky za více než deset let ve škole. Mně tuto kalkulačku půjčili ve škole, abych si ji nemusela na ten pouhý rok kupovat. Za kalkulačky se sice platí, ale na rozdíl od českých škol nám v Anglii půjčila škola učebnice a nemuseli jsme si je samostatně shánět jako na našich středních školách a škola poskytovala také sešity.

Naprosto odlišně se vyučoval předmět mediální výchova neboli media studies. Každý předmět má svou specializovanou učebnu a mediální výchova se vyučovala ve třídě plné počítačů. Učebna mediální výchovy byla naplněna počítači od Apple s předplacenými programy od Microsoftu. Když si vzpomenu na svou základní školu, počítačová učebna tam byla jen jedna a počítače prastaré a ani na předchozím gymnáziu to nebylo lepší, v některých učebnách fungovala sotva polovina počítačů. Na pražském gymnáziu už jsme na tom lépe, ale přesto pracujeme na bezplatných programech a potýkáme se s tím, v jakém formátu vše ukládat, aby to vůbec fungovalo. V Anglii nejenže se většina práce na počítačích udělala už ve škole, ale také tam fungují tzv. study rooms, vybavené počítači, kde studenti mohou trávit volné hodiny a práci dodělávat.

Počítači jsou vybaveny i výtvarné učebny. V těchto hodinách jsme se často zaměřovali na práci s Photoshopem, pořizování fotografií a jejich následné upravování. Z výtvarné učebny jsem taky byla, jak se říká, na větvi. Nejenže jsme měli přístup k počítačům, ale také k tiskárně, kde jsme si mohli bezplatně kdykoliv cokoliv tisknout, a také nám učitelka bez okolků půjčovala fotoaparáty, a to i domů na prázdniny. Také jsme mohli využívat další spoustu nástrojů a přístrojů, jako třeba školní šicí stroje, a rozhodně jsme si nemuseli do školy nosit výtvarné pomůcky. Co mě také překvapilo, bylo, že výtvarka je brána jako rovnocenný předmět, nejen takový odpočinek mezi ostatní výukou, což je samozřejmě dáno i tím, že si studenti vybírají pouze tři předměty. A každá ze tří učitelek umění a designu se také zaměřovala na něco trochu odlišného, aby měla výuka velký záběr.

Jako další veliký rozdíl mezi českou školou a tou anglickou mi přišel přístup učitelů a všech zaměstnanců školy. Možná to bude i tím, že jsme na škole byli jedni z nejstarších, takže s námi jednali jako s rovnými, ale celkově byl přístup učitelů takový otevřený a hlavně byli všichni moc nápomocní. Nemluvím jen o tom, že mi například učitelka matematiky řekla, že je škoda, že nemám o stupeň lepší známku, že mi k tomu chyběl jen jeden bod. Takovýto přístup mě překvapil, protože učitelé na českých školách ve mně spíš vyvolávají dojem, že se snaží, abychom měli co nejhorší známky, takže někdy testy staví tak nesrozumitelně, že student nemá šanci. Také to, jak škola pomáhá s mimoškolními aktivitami, pro mě bylo překvapivé. U nás v Čechách se brigády považují spíš za dobrovolný zdroj přivýdělku, zatímco v Anglii se chápou hlavně jako zdroj zkušeností. Proto škola studentům poskytuje soupis potenciálních zaměstnavatelů z různých oborů, o které by se studenti mohli zajímat, působících ve městě a okolí. To mi přijde jako úžasný příklad pomoci ze strany školy a takové postrčení studentů do praktického života. Další trochu výchovnou metodou je to, že za dva roky studia musí žáci na sixth form absolvovat alespoň 50 hodin dobrovolnických aktivit.

Během necelého roku studia jsem se v Anglii účastnila také akce Workout 50, což je vlastně sešlost studentů a obyčejných lidí z okolí. Studenti si mohou ve skupinách popovídat s jednotlivci a zjistit něco o jejich zaměstnání a kariéře. Mě to mile potěšilo, ale angličtí vrstevníci byli většinou znudění, jelikož tato akce probíhá každoročně už od 7. ročníku, a tím pádem si jí nikdo necení.

Ještě jedné události jsem byla účastníkem: výletu do Birminghamu na veletrh univerzit. K tomu asi nemám moc co dodat, já jsem se moc nezapojila, jelikož mi přišlo, že pro mě to nemá moc smysl, do vybírání vysoké školy mám více času a také s největší pravděpodobností nebudu studovat v Anglii. Ale myslím, že pro ostatní to přínosné být muselo, dozvěděli se o dalších možnostech a poptali se stávajících studentů na názor.

Na škole jsem nakonec kvůli koronaviru byla asi osm měsíců a vyzkoušela, co se dalo. Celkově si myslím, že vzdělávací systém v Anglii je přínosný a fungující, pro mě to rozhodně byla velké změna oproti českému školskému systému, a to rozhodně změna k lepšímu. Méně předmětů zajistilo to, že si každý vybral, co chtěl a co ho baví, a tím pádem byli všichni více nadšení do učení. I přístup učitelů mi přišel zcela jiný a nejvíce oceňuji, že jsme měli na každý předmět minimálně dva učitele. Dalším obrovským rozdílem je technické zázemí školy. Žijeme v době, kdy jsou moderní technologie nedílnou součástí našeho každodenního života a dá se předpokládat, že to tak bude i nadále. Anglické školy dávají studentům více možností a šanci si technologie vyzkoušet. Taky výuka mi přišla více nápaditá a tvořivá, ani v matematice jsem se nenudila. Na českých školách učitelé většinou vedou dlouhé monology a nejenže si z toho žáci nic neodnesou, ale také je to nemusí bavit.

Kdybych měla na základě svého povrchní, ale intenzivní zkušenosti s anglickým školstvím doporučit něco tomu českému, přála bych českým školám, které zamrzly v (před)minulém století, aby se naučily využívat moderní technologie ke svému prospěchu a prospěchu svých studentů. Například předměty jako dějepis, biologie či zeměpis jsou předměty, kde učitelé jen předávají informace většinou bez zapojení žáků. V dnešní době máme přístup k mnoha zdrojům informací na internetu, takže výklady učitelů jsou sice podloženě pravdivé, ale už ne nezbytné. Myslím si, že vyučující těchto předmětů by se měli zaměřit více na vyučování zpracovávání informací nežli jen předávání strohých fakt. Dnes už jsme schopni si mnohé najít rychle sami a není nutné pročíst celou knihovnu. Na druhou stranu ale můžeme najít zavádějící informace a s nimi bychom se měli naučit zacházet a pracovat. Prostě dělat ve škole více praktických činností, nejen tupě poslouchat výklad, psát si poznámky a potom napsat test a vše zase zapomenout. Také si myslím, že by neuškodily nové předměty, jako třeba mediální výchova a finanční gramotnost. Doba se posouvá vpřed, a i škola by s ní měla držet krok a učit to, co je nejpotřebnější, nebo alespoň učit děti, jak se učit.