171. den

Poslední dva dny byly dost zajímavé, že jsem včera nestihla napsat blog. V pátek totiž přijela Italky rodina – rodiče, prarodiče, ségra, brácha a ještě teta. V pátek tedy Italka skončila ve škole o trochu dřív, aby jim mohla naproti do Londýna.

Včera jsem se poflakovala doma a snažila se udělat něco do školy a taky jsem se dala do praní prádla, že z toho byly tři pračky a pak jsem to sušila všude po pokoji. Také jsem se chtěla vypravit někam na vycházku, ale bouře, podle Google map Dennis, mi v tom zabránila. Pak přeci nakonec jsem byla donucena vylézt ze svého konečně vyhřátého pokoje, abych zašla do obchodu koupit kytku pro Italky mamku. Naší host mum totiž nefungovalo auta, takže jsem se navlékla do bundy, čepici na hlavu a za deště a větru se vydala na strastiplnou cestu. Cestou tam mě vítr zbržďoval, ale cestou zpátky mi zase pomáhal.

Kytku jsem nějakým zázrakem donesla domů zrovna když host mum startovala auto, že už prý funguje. Pak jsme se nějak vypravili na večeři s Italy a s půlhodinovým zpožděním se i dostavili.

Ještě předtím jsme si s Italkou napsaly několik zpráv, obě jsme z toho byly nervózní, přeci jen oni neumí moc anglicky a je to naše první shledání.

Nakonec vše ale dopadlo dobře, babička s dědou a teta anglicky neumí, tak jen občas prohodili něco s ostatními v italštině, ségra, které je asi dvacet, tak by se dalo očekávat, že anglicky bude mluvit, celou dobu byla potichu a tahali jsme to z ní jak z chlupatý deky. Na druhou stranu Italky rodiče sice nejsou hvězdy v angličtině, ale zato se snaží konverzovat, co to jen jde. To mě taky trochu uklidnilo, že až sejdeme všichni i s mými rodiči, tak se moc té angličtiny bát nemusí.

Pak jsme je ještě doprovodili do nedalekého hotelu a došli už za tmy domů. I s nekonečným čekáním na jídlo, asi proto že nás bylo třináct, tak to nemohlo být hned, jsme v restauraci strávili přibližně tři hodiny.

Dnešek začal celkem nepříjemně, ráno mě nejdřív vzbudila Italka, když odjížděla za rodiči, pak jsem ale ještě usnula, ale když jsem se probudila podruhé a natahovala jsem se pro sluchátka, do pokoje vtrhnul nejmladší brácha, bez ťukání, a já jsem zrovna byla zády ke dveřím, tak jsem lekla tak, že jsem najisto poskočila.

Pak jsem ještě douklidila oblečení ze včerejší prací mise, taky si na chviličku zavolala s rodiči a poklidila pokoj na…příchod Italů! Včera jsme se totiž dohodli, že ještě přijdou k nám. Po úklidu mého pokoje, jsme poklidili obývák i kuchyň, dokonce namontovali nové záchodové prkénko:)

A pak začalo vaření, tak jsme se snažila host mum nějak pomoci a také jsem upekla náš český perník.

V půl šesté všichni dorazili, tak započal večer angličtiny, také překládání od Italky a taky jsme začali nosit přichystané kopy jídla, že všichni odcházeli o pár kil těžší.

Celkem byly oba večery hrozně hezké, že jsme mohli zase poznat nové lidi a taky celkové. Taky se všichni těší, až poznají moje rodiče, ale já se nějak necítím na to je zvát teď. Přijde mi lepší strávit tady těch deset měsíců a pak se můžeme sejít později. Myslím, že by to pro mě nebylo úplně příjemné, i když bych je chtěla všechny seznámit – Angličani, Italové a Češi.

Tak na rodinné schůzky říkám jen to be continued…