165. den

Upřímně, do blogu se mi nechce a ani na něj nemám moc času, protože jsem zapřažená ze školy, ale už měli rodiče připomínky, že mám napsat o bouři a dát vědět, jak to tady vypadalo, tak musím něco sesmolit…

Ještě o půlnoci jsme se neodvážili jít spát, bouře nad Anglií se rozběsnila v plné síle. Vichřice závodila s hromem – a buď vítr, nebo blesk rozštíply strom na rohu stavení, silná větev spadla na střechu a urazila kus komína z východní strany. Do ohniště v kuchyni se zřítila lavina z kamení a sazí. Mysleli jsme, že mezi nás uhodilo…

Tak, takhle to nebylo. Moje občas dramatická maminka mi radila, že musím bouři, Sabinu, pořádně vylíčit jako v románu Na Větrné hůrce, tak jsem sem radši přidala úryvek.

Ve skutečnosti zas takové drama nebylo, jen občasně… vše začalo ze soboty na neděli, kdy jsme ponocovali a koukali na filmy a venku se začal ozývat vítr. I v průběhu noci a ráno v neděli venku ohromně foukalo a průběžně pršelo a já jsem byla ráda, že nikam nemusím.

V jednom okamžiku se Italka s nejstarším bráchou vydali do obchodu pro ingredience na pizzu, která měla být k večeři, a zrovínka vychytali chvilku, kdy lilo jako z konve, tak se vrátili zmoklí jak slepice. Já jsem se ale vodě taky za včerejšek nevyhnula, jelikož máme na výtvarku nový projekt (který mimochodem je dosti rozsáhlý a moc nestíhám, termín je pondělí za čtrnáct dní, takže jsem nad výtvarkou dneska strávila většinu dne…), a tak jsme přes víkend potřebovaly nafotit nějaké fotografii. Jako téma máme reflection neboli reflexe či odraz, já jsem se rozhodla Italku fotit se zrcadlem a různě ho pootáčet. Ona si vybrala odraz ve vodě, takže nejdřív fotila jen vodu, pak moji ruku ve vodě a skončilo to tak, že jsem ve vodě byla nakonec celá. No, další anglická zkušenost – focení ve vaně.

Zpátky ale k bouřce… na volejbal jsme jeli do vedlejšího města, tudíž autem, a tak jsem se nemusela obávat toho, že po cestě odletím.

Dneska už bylo počasí klidnější, dokud jsem nevyšla ze školy. Během mé poslední hodiny se venku zatáhlo, že to vypadalo že noc přišla dřív a pak začalo pršet. Jelikož foukalo, tak deštník moc nepomohl, ale nějak jsem se dostala domů a zas tak mokrá jsem nebyla. Kolem třetí hodiny odpoledne se ale spustilo peklo – kroupy. A to zrovna šla host mum pro kluky do školy, nejstarší brácha se vracel ze školy a Italka šla na autobus. Já jsem si hověla doma v teplíčku, když přišli malí kluci promočení na kost, a aby mě o nic neochudili, tak mě chtěli obejmout. Chviličku po nich se vrátil nejstarší brácha, promočený ještě víc, voda z něj doslova kapala a s nenadšeným výrazem, mě to ale dosti pobavilo.

No, doma se zase usušili, a i počasí se zase uklidnilo. Zbytek dne jsem pořád pracovala na výtvarce, ale musím si dát zítra nějakou pauzu, vydat se na procházku, abych se provětrala a nabrala nějakou novou inspiraci a získala nové nápady, tak snad mi počasí bude přát.