111. den

Jedna. Jedna. Jedna. Aneb cifry čísla dnešního dne tady v Anglii. A taky se to pěkně sešlo, že dnešní příspěvek je celkově mým 101. tady na blogu, takže včera bylo výročí 100 příspěvků!!! A dnešek byl náročný a zajímavý a plný událostí pozitivních i negativních, že to nebude jen na jeden odstavec ani na jednu minutu čtení, tak hurá do toho!

Ráno bylo mrazivé, ale přesto sníh nikde a do školy ještě pořád musíme. V učebně výtvarky se psaly nějaké zkoušky, takže jsme ne museli přesunout do jiné. Pak jsem utíkala na matematiku, jelikož je v úplně odtržené budově, a čekal nás test z integrace (integration, taky přeloženo jako včlenění, zapojení). Jak jsem včera napsala, tak jsem to celkem uměla, něco jsem nemohla vypočítat, ale nakonec jsem si tam našla chybičku a opravila ji, tak to snad bude dobře.

Pak jsem neměla nic na práci a tři hodiny volna, tak jsem šla domů.

Doma jsem si na chvíli pohověla, naobědvala se a jen s klíčem, mobilem, kapesníkem a propiskou v kapsách kabátu jsem se zase vrátila do školy na poslední hodinu. Na média studies jsme koukali na dokument o skandálu ve společnosti Ruperta Murdocha. Na mediální výchově mě taky baví to, že trochu taky zaplouváme do politiky, ve které se sice vůbec neorientuju natož v té britské, ale zase je to důležitá oblast dění a každý by se měl o ní alespoň trochu zabývat. Takže se tak dozvídám spoustu nových věcí a taky to vždy porovnávám s Českou Republikou, ač už nějaké osobnosti a politiky, tak i rozdílná měřítka. Taky učitelka komentovala naše eseje o Rádiu 1 od BBC, které jsme psali myslím v minulém týdnu a mé pocity z mého napsaného textu byly nic moc a myslím, že jsem to mohla napsat líp. Učitelka tedy řekla, že má většinu oznámkovanou a že nám je dá zítra, ale že se nám to moc nepovedlo. Tak to mi bylo jasné, ale pak pochválila jednoho spolužáka a pak i mě! Takže jsem se jen tak podivila, ale potěšilo mě, že se jí to líbilo nebo spíše, že jsem splnila zadání a úplně jsem to nezvorala.

Pak už pro dnešek školní výuka skončila a já plná energie (protože každou středu mám pocit, že už je pátek, a tak se těším na víkend, ale pak si uvědomím, že ještě dva dny školy…) jsem zase šla domů. Dneska jsem se rozhodla něco konečně dělat. Dokonce mě rodiče trochu dokopali do kreslení a já jsem i začala. Jenže, tam nastal problém…

Vlastně ještě předtím jsem si chvíli hrála s nejmladším bráchou, a tak.mi přibilo další nepatrné zranění do mé sbírky. Sama sebe jsem škrábla nehtem, prostě jsem holka šikovná a tak nějak si tady pořád zraňuju ruce. Ale co musím ocenit je, že jsem ještě nebyla nějak více nemocná, a tudíž jsem nezameškala školu (ťuk ťuk, snad to teď nezakřiknu).

Pak jsem se tedy dala do toho kreslení, ale řekla jsem si, že bude sranda natočit si časosběrné video, jak postupně ta kresba přibývá. Takže jsem postavila mobil, zapnula video, pak otevřela notebook, abych si mohla otevřít předlohu a ještě si do notebooku zapojila sluchátka, aby nebylo tak hrozitánské ticho. Po chvíli poklidného kreslení přišel nejmladší brácha. Nejdříve koukal, co dělám, a pak, že si chce taky něco nakreslit. Ví, kde mám papíry, tak je začal vyndavat, tak jsem mu řekla, že má vyndat celý balík (původně 250 listů, teď odhaduju na 180), protože šuplík je trochu menší než A4, když se otevře, takže při vyndávání jednotlivého papíru se ten papír pomuchlá. Jenže když vyndal celý balík, tak to držel tak nešikovně, že mu to každou chvíli mohlo spadnout a já bych pak sbírala skoro 200 papírů a ještě by se pomuchlaly a tak… Takže jsem vystřelila ze židle, abych předešla katastrofě, ale druhou jsem zavinila. Jak jsem měla zapojená ta sluchátka v notebooku, tak jsem svým neuváženým pohybem notebook strhla a spadl na zem. Načež jsme začala sama sobě v češtině nadávat (je vidět, že v neplánovaných a rychlých situacích, ještě pořád je mi přednostní čeština a navíc anglické nadávky nás ve škole ani nenaučili). Notebook jsem posbírala, dopadl se sedřeným rohem, na fungování to žádný vliv nemá a podlaha je trochu pošramocená. Ale byla jsem z toho nešťastná, že je to můj nový notebook, drahý a že bych s ním měla být opatrnější. Takže má dobrá nálada byla zas v mžiku pryč.

Pak jsem jen tak bloumala, trochu láteřila nad rozházenými a nezavřenými fixami, které po kreslení mého nejmladšího host bratra zůstávaly všude po pokoji, a taky jsem si na chvíli zavolala se ségrou, jelikož jsem potřebovala od někoho slyšet, že trochu naražený notebook není konec světa.

A pak napsala mamka, že jí na nádraží spadl mobil a svůj už tak rozbitý displej ještě více dorazila. Je to jen mobil a taky v cenovém porovnání s notebookem byl mnohem levnější, tak jsem mamku alespoň uklidnila slovy, které nám vždy říkává babička: přišli lidi o víc.

Tak to je snad všechno, co se za dnešek stalo, přijde mi, že toho bylo až až a stačilo. Taky jsem se naučila pár triků na WhatsAppu, jak psát tučné písmo, kurzívu nebo přeškrtnutý text nebo dokonce překladač, který ihned překládá to, co nacvakáte na klávesnici, což taťka okomentoval tím, že se vlastně lidí nemusí nic učit. Já jsem zareagovala tak, že kdybych to zjistila dřív, tak že tu vůbec nemusím být a vůbec bych si nerozbila notebook, jelikož bych vlastně žádný neměla a další konspirační teorie. Nakonec jsem ráda, že tu jsem, i když před rokem, vlastně tak před třičtvrtě rokem, jsem ještě vůbec neměla tušení, že někam pojedu, a ani jsem si to nedokázala představit. A občas teď mi přijde, že tomu ještě pořád úplně nevěřím.