100. den

Jak to tak bývá, momentálně do půlnoci zbývá 47 minut, já začínám psát tenhle příspěvek a venku tiše poprchává. Dnešní události nemůžu nechat nezaznamenané, protože den byl dlouhý a zážitky intenzivní.

Ráno, i přes nevelké nadšení, jsme se vyhrabaly z postele kolem půl osmé. Už v osm nám odjížděl autobus na vlakové nádraží a tak započal náš výlet. Vlak do Londýna jel a ž v devět, takže jsme s Italkou zašly ještě na kafe a horkou čokoládu a porozprávěly trochu o vánočních tradicích v našich zemích. Pak se k nám připojila druhá Italka a nasedly jsme do vlaku. Do Londýna je to od nás pouhá půl hodinka, takže jsme tam byly hned. V Londýně jsme se potkaly se třetí Italkou. Ano, naše skupina se skládala ze tří Italek a mě osamocené Češky, ale slitovaly se nade mnou a mluvily anglicky. Když jim občas přeskočila italština, tak jsem se snažila porozumět. Občas se to i povedlo, například fráze “kapiš to?” v Česku používaná jako něco jako “chápeš to?” zní povědomě i v italštině a i význam je stejný. Takže jsem na sebe byla ohromně pyšná, že alespoň útržkům rozumím.

Z vlakové stanice jsme se metrem a vlakem dostaly do Greenwiche. U metra jsme si prohlídly tuhle loď…

Taky tam je tunel pro pěší pod řekou a taky spousta mých vzpomínek. Hned jsem si vybavila, jak jsme tam byli před pár lety s rodinou a při pohledu na telefonní budku, které mi přišla zvláštně povědomá, jsem začala pátrat v paměti a došlo mi, že jsme tam byli i se školou. Od té telefonní budky totiž pochází jedno z našich dvou londýnských “selfíček”, jedno právě od téhle budky a druhé od London Bridge. Potom jsme došly pod kopec s greenwichskou hvězdárnou a jen se prošly budovami pod ním, jelikož na výšlap už nezbýval čas.

Hlavní důvod našeho výletu byl totiž sraz s naší koordinátorkou, ve dvanáct hodin jsme se měli potkat v olympijském parku. Sice jsme trochu bloudily a dorazily s mírným zpožděním, ale přeci jen. Pak nastala taková nemilá situace: většinou se tyhle naše srazy dělí na německou skupinku, italskou, jednoho kluka z Paraguaye, který ale se zná a baví se všemi, a pak já a Estonka. Dopoledne sice Italky mluvily anglicky, ale když se tady shledaly s jedním Italem, který je opravdu typický výrazný, tak angličtina byla dosti utlumena. Když dorazila Estonka se svou německou host sister, která sice má možnost mluvit svým rodným jazykem, ale nevyužívá ji, tak to pro mě byla celkem spása.

V olympijském parku jsme šli na Arcelor Mittal Orbit, což je rozhledna s výhledem na město, celkem 455 schodů, a taky je tam od roku 2012 skluzavka… Takhle nějak rozhledna vypadá…

A výhled z ní…

Vstupné i se sjezdem skluzavkou nás skupinově vyšlo na £10 a byl to tedy zážitek. Skluzavka je celkem úzká a zdá se být nebezpečná. Pak jsme taky nafasovali přilby a chrániče na ruce a šlo do tuhého. Potom si člověk na takový jakýsi kus látky, nohy na v takové kapse a drží to rukama.

Samotný sjezd byl něco. Už nahoře jsem se toho bála, vypadalo to rychlé, možná nebezpečné a prostě celkem adrenalinový zážitek. Když bylo těsně před jízdou moje nervozita stoupla, zas takový fanoušek tobogánů nejsem. A pak jsem už ležela s komickou přilbou a chrániči a nebylo cesty zpět. Rozsvítilo se zelené světlo, trochu jsem se odstrčila a jelo se.

Nerozjelo se to zas tak rychle, ale najednou byla tma a nevěděla jsem, co bude. Většina skluzavky nebo spíše je to taková roura je napůl kovová a napůl průhledná ze skla či plexiskla, ale v nějakých úsecích je najednou tma a vy nevíte, co s vámi bude. V prvním temném úseku byla taky zatáčka, takže mě to tam taky pěkně nečekaně přehodilo. Nic méně, zbytek cesty nebo spíš brzděného pádu jsem nějak přežila, ale moc příjemný celkový pocit jsem neměla. Je to sranda, super zkusit, ale stačilo mi to jednou.

Pak jsme se ještě vrátili nahoru a nafotili překrásný výhled.

Pak jsme se s Němkou a Italkou odpojily od skupiny a šly do nákupního centra. Němka potřebovala sehnat dárek pro svého tátu a taky jsme si daly něco málo k obědu. Když už jsme se unavily v nákupním centru, tak jsme přejely k Hyde Parku, kde se konal Winter Wonderland aneb různé svítící atrakce a kolotoče.

Bohužel fronta na vstup byla doslova nekonečná a my jsme rozhodně nehodlaly tam čekat. Našly jsme si autobus na vlakové nádraží a vydaly se domů. V Milton Keynes mě jako vždy ještě zdržely autobusy, takže jsem na zastávce nakonec strávila asi půl hodinu. Nic nenormálního při čekání na autobus do naší malé vesničky v Česku, ale tady ve městě by člověk očekával něco víc.

Doma jsem se navečeřela, zkoukla Stardance a taky uskutečnila videohovor s kamarádkami, abych vše možné povyprávěla. Tak jsem taky zjistila, že když se rozjedu, tak bych o všech mých dozatimních zkušenostech mohla mluvit hodiny a hodiny.

A to je všechno z dnešního náročného dne, mám toho dost a už za šest minut je půlnoc, tak se mi oči zavír