96. den

Tak dneska je to 32 procent, což znamená že se pomalu ale jistě blížíme k jedné třetině! Na jednu stranu vše uteklo jako voda, ale na druhou stranu už začínám vnímat že jsem tu dlouho.

Po pár měsících v jiném prostředí, kde se člověk musí trochu uskromnit, si začínám uvědomovat jaké maličkosti mi chybí. Když to vezmu z té věčné stránky, tak je to určitě můj obrovský stůl. Sice už taky máme stůl, ale zaprvé je celkem miniaturní a za druhé neskutečně vrže. Další věcí je nějaká pořádná skříň. Aby se nám sem vešel stůl, tak jsme museli obětovat jednu skříňku, což pro mě znamenaly dva šuplíky. A ty věci se zase musely někam přendat. Takže momentálně mám kufr, který je pod postelí, nacpaný věcmi, takže když něco z něj potřebuji, tak je to složitější a dlouho se to hledá. Trochu mi to sebralo pocit zabydlenosti a cítím se jednou nohou tady a druhou na cestě.

Taky když máme něco vytvářet na výtvarce, tak si říkám, použila bych tohle a tohle, ale kdybych byla doma. Tady nemám všechny materiály, co doma a to je pro mě kutila velký nedostatek.

Je pravda odvěká, že všude dobře, doma nejlíp.

Ale teď něco veselejšího… Dneska nám zase vařila maminka naší host mum a udělala nám tradiční marockou polévku a takové placky nebo dalo by se říci chleba. Chleba je dokonce domácí, ne jen z plastového obalu a rozehřátý vmikrovlnce, jelikož jsem jí viděla hníst těsto. A moc jsme si na tom všichni pochutnali.