76. den

Dneska musím přiznat, že jsem se na psaní moc netěšila. Poslední dobou se neděje nic převratného, takže poslední příspěvek by se dal přirovnat k vaření z vody. Dneska se ale nakonec pár vtipných věcí stalo, tak mám o čem psát.

Ráno jsem zvládla nezaspat (ne jako včera, vzbudila jsem se v 7:40 a kolem osmé už odcházíme z domu) a ani jsem nezapomněla ID kartu a ani jsem nerozsypala cornflaky po celé kuchyni, takže takové nudné obyčejné ráno. Vlastně přeci jen se něco dělo, máme tady takovou záhadu, že se nám ztrácí boxy na svačiny a teď i prý vidličky. Před asi třemi až čtyřmi týdny host mum koupila asi pět nových boxů a dnes ráno byl k nalezení jeden a jeden bez víka. Takže si Italka udělala oběd a já jsem se na to vykašlala.

Ve škole jsem byla jen na dvě hodiny, matematika byla jako každá další hodina a opakovali jsme na test, ale na výtvarce nám učitelka zadala nový projekt, a to vytvořit knihu. Zadání je 17 stran, jako sedmnáct let našeho života. Sice je mi teprve šestnáct, takže ten sedmnáctý rok teprve prožívám, ale stejně je jedním z nejzajímavějších. Za dnešní hodinu jsme si měli nakreslit nějaké nápady a návrhy, ale já jsem vůbec nevěděla co dělat. Upřímně, kdyby se vás teď někdo zeptal, abyste z posledních sedmnáct let nebo z celého života vypsali z každého roku nějaké zajímavé události, byli byste toho schopni? Já totiž ne. Možná můj život není dostatečně zajímavý nebo spíš převratný. Takže to dopadlo tak, že jsem si udělala jen myšlenkovou mapu, co si z určitých let pamatuju, ale byly to spáše věci jako moje narození a narození mých sourozenců, školka, škola, další škola, a ještě jedna a taky jsem se pokusila vzpomenout si na nějaké rodinné dovolené, ale i když si nějaké zážitky vybavuji, tak rok dohromady opravdu nedám.

Takže jsem odpoledne napsala ségře, že budu potřebovat její pomoc posbírat nějaké materiály. Nevýhoda je, že nejsem doma, takže nemám přístup ke všem těm fotkám z mého, ještě stále probíhajícího, dětství a případně k deníku (možná spíš měsíčníku či půlročníku), který mi mamka od narození píše pro pozdější účely (a tady to může být jeho uplatnění!).

Jak už jsem řekla, ve škole jsem byla jen na dvě hodiny, pak jsme s kamarádkou zašly do Waitrosse (ochod s potravinami), kde jsem si mimochodem koupila box na obědy a budu si ho schovávat v pokoji, aby se nikam neztratil. No, pak mě i ji čekaly tři volné hodiny (čistého času), takže jsme šly domů. Já jsem si udělala k obědu (překvapivě) sendvič a pak se jen tak flákala, místo nějaké produktivní aktivity.

Potom jsem se zase převlíkla do džínů, navlékla kabát, do kapes strčila mobil, klíč od domu a jednu propisku pro případ nouze a, abych nezapomněla, hromadu všudypřítomných kapesníků.

Opravdu nemám ráda, když jsem doma a pak musím někam jít, protože se vždy nervuji, abych tam byla včas, nevím, kdy vyrazit a když už vyrazím, tak si dám takovou rezervu, že pak všude čekám. A dnes tomu bohužel nebylo jinak, takže jsem se snažila jít co nejpomaleji, ale to vůbec neumím. Pokaždé naberu svoji rychlost jako když spěchám na vlak nebo na autobus…

Po této hodině jsem si hezky venku čekala na Italku, ale ta mi napsala, že jela do nákupního centra, takže jsem šla domů sama.

Odpoledne jsem si doma chvíli hrála s kluky a snažila se něco málo nakreslit. Po večeři za mnou přišla host mum, že potřebuje pomoci s matematikou. Snaží se totiž něco z matematiky si připomenout, aby mohla pomáhat nejstaršímu bráchovi s úkoly (je o ročník níž než já). Upřímně, příklady byly pro mě naprosto primitivní, ale pro ni ne zas tak. Naopak anglické porozumění zadání, a hlavně srozumitelné vysvětlení bylo pro mne háček. Něco málo jsem jí pomohla spočítat a pak řekla, že se pokusí spočítat ještě něco dalšího a pokud bude mít 5 a více správně, tak další tři dny vařím čaj, ale pokud vypočítá méně jak pět, tak ho vaří ona.

Po nějaké době přišla s dalším vypočteným příkladem, ale, naštěstí pro mě, byl špatně, takže to nevypadá, že bych musela vařit čaj 😀

A taky jsem si večer zařídila 16-17 saver, což je vlastně karta, která je pro teenagery mezi 16 a 17, stojí 30 liber asi na půl roku a ušetří polovinu jízdného vlaků. A myslím, že se to vyplatí, když jízdenka do Londýna, po celém Londýně a zpátky vyjde na nějakých 21.50 a takhle je to jen plovina. Takže stačí tři výlety do Londýna a karta se mi vyplatí. Ale měla jsem malé komplikace při nákupu, kam se měly zadávat nějaká čísla z pasu a místo deseti čísel na mém pasu bylo jen osm, tak jsem nevěděla, co si počít. Nakonec jsem to s pomocí ale taky bezradností Italky vyřešila tak, že jsem tam zadala údaje z občanky místo z pasu.

Na začátku dnešního psaní jsem myslela, že to bude pár řádků a spíš to budu ze sebe ždímat, ale jak vidíte, tak jsem se zase rozepsala a alespoň je tu co ke čtení.