52. den

Poslední dny pro mě nebyly ničím zajímavé a do psaní se mi nechtělo, proto byla menší přestávka. Dneska jsem nabrala síly, otevřela notebook a začínám psát…

O víkendu jsem neměla nic neobvyklého naplánováno. V sobotu jsem se rozhodla pro menší úklid a taky, že si vyperu nějaké oblečení. Trošku jsem měla trable s pračkou, a tak praní vyšlo na celý den. Nejdříve jsem si totiž dal prát povlečení = hodina a půl, tmavé prádlo = další hodina a půl, a jelikož počasí venku bylo mizerné a mně by oblečení spíš zmrzlo, tak jsem pak vše dala znovu do pračky a navolila program DRY. Jak jsem ale pak zjistila, tento cyklus trval něco přes čtyři hodiny. Tak jsem si musela chvíli počkat, abych mohla doprat i bílé prádlo. Našla jsem program EXPRESS, který prádlo vypere i vysuší jen za 35 minut! Podrženo sečteno pračka prala víc jak sedm a půl hodiny a poslední várka byla špatně usušená, takže to v našem pokoji ještě dnes ráno vypadalo nějak takhle:

Večer jsem málem zapomněla na Stardance, ale naštěstí mě zachránila má sestřička, která to dala na své stories na instagramu. Tentokráte jsem si pořad pustila pře Skylink, takže se to ani nesekalo a mohla jsem se poklidně koukat.

Mé poklidné koukání ale přerušilo mé kručení v břiše. Host mum ještě nebyla doma, jelikož byli na návštěvě u sestry, a tak jsem se do vaření večeře musela pustit sama. Ale, jak je to tu zvykem, večeře zase byla z polotovaru, a tak stačilo do brambor nalít vodu (brambory tu ani neloupají), dát je vařit na plotnu a do trouby strčit masový koláč. Večeře byla za půl hodiny hotová, jen to obnášelo přesunout se s notebookem do kuchyně, abych hlídala brambory. Maso z masového koláče mi připomínalo maso z konzervy pro psy nebo uho (univerzální hnědá omáčka) s tučným masem ze školní jídelny. Ale nakonec mi nezbývalo nic jiného než to sníst.

Dneska jsem se vzbudila k mému překvapení až v deset, ale stejně jsem nikam nespěchala. Ve čtyři odpoledne jsem se jako každou neděli vypravila na volejbalový trénink, ale musím přiznat, že se mi vůbec nechtělo. A jako vždy jsem si to potom užila.

Po tréninku jsem se odhodlala vyzkoušet ViaVan, což je něco jako taxi nebo Uber, ale vyjde to levněji. Můj řidič v bílé toyotě dorazil asi za tři minutky, cesta trvala nějakých sedm minut, pak jsem kousíček došla a byla jsem doma. Takže jsem se dostala domů už před sedmou, což je o hodinu dřív než minule, stálo mě to 3,32 liber, což je taky méně než minule autobusy, a nemusela jsem nikam dalece chodit či mrznout při čekání na autobus.

A ještě jedna dobrá zpráva: tréninky platím jednotlivě, protože tak nemusím pokaždé přijít, taky to můžu platit hotově, protože kdybych platila měsíčně, ale převodem na účet, tak při každé platbě je nějaká přirážka. Dneska se mě ale trenérka ptala, jestli chci chodit celý rok, což s vyřešenou dopravou je samozřejmé, a jestli bych tedy nechtěla platit měsíčně, že by to bylo výhodnější a taky bych byla oficiálně v týmu (prostě pak můžou s těmito lidmi počítat, není to někdo, kdo si přijde zatrénovat jen na jeden trénink). Ptala jsem se, jestli by se to tedy dalo platit hotově a ona mi to potvrdila. A ta dobrá zpráva je, že jelikož ještě nejsem dospělá, tak by tam mohla být nějaké sleva.

Takže volejbal byl pro mě plný dobrých zpráv a vždycky mi dodá energii a zlepší náladu.