174. den
Blog už nebyl celé tři dny, tak dneska už ho musím napsat, byť se mi zavírají oči.
Jak už jsem psala, začaly nám prázdniny, tak si užívám volnosti. V pondělí jsem si ráno lebedila v posteli, nebo spíše jsem se teprve probudila, a napsala mi Estonka, co mám dneska (v pondělí) v plánu. Jelikož nic až na večerní volejbalový trénink jsem neměla, tak jsme se dohodly, že se sejdeme někde na snídani. Snídaně se nám trochu protáhla, že z toho byl i oběd, a ještě jsem poté brouzdaly po obchodech.
Když jsem se vrátila domů, tak jsem se rozhodla, že vezmu kluky ven na hřiště. Na hřišti jsme strávili asi deset minut a začalo pršet. Kluci nechtěli ještě domů, déšť neřešili, ale nakonec jsme je přesvědčili a doslova běželi domů, jelikož se rozpršelo na plné obrátky. Ale pak jsme se zase usušili a už radši zůstali doma.
(pauza na hodinu a půl dlouhý rozhovor/telefonát a jednu sprchu, abych nabrala energii na to, to vůbec dopsat…)
Ještě bych jednou ráda zmínila ty naše autobusy tady: přišla jsem na zastávku asi pět minut dopředu a čekala a čekala a autobus vůbec nepřijel, takže jsem si musela počkat na další dalších dvacet minut. Prostě takhle tady fungují autobusy, taková loterie, že nikdy nevíte, jestli a kdy přijede.
A tím se přesouváme na úterý, kdy jsme si naplánovali filmovou noc. Přes den jsem se vypravila do Tesca jen tak, abych se vyvětrala a taky nakoupila popcorn a nová sluchátka. Tyto tři body byly stěžejní a nesplnila jsem jediný. Zaprvé procházka se proměnila na cestu autobusem, jelikož Italka mířila stejným směrem, a ještě jsem si i koupila týdenní lístek, protože to teď přes prázdniny snad využiji, a tím jsem si tak zavřela vrátka k dalším vycházkám aneb šetřením na dopravě. Teď budu jezdit sem a tam, abych jízdenku pořádně využila.
Zadruhé popcorn aneb co by byla filmová noc bez popcornu? Nic! A teď hádanka: kdo zapomněl koupit popcorn? Samozřejmě že já, ale pak ho naštěstí koupila Italka. A zatřetí a naposledy nová sluchátka – já jsem se vždy pyšnila, že mám jedny sluchátka už dlouho dobu, ještě jsem je neztratila a ještě fungují, ale za tu dobu, co jsem v Anglii, jsem už vystřídala několikery. První z Česka se nějak mechanicky poškodili, takže se přerušil kontakt drátků a přestaly fungovat. Druhé objednané z Amazonu, abych nějaké vůbec měla, taky přestaly fungovat asi tím, že to byl tak trochu levný šunt. A za třetí dnešní nová sluchátka aneb konečně jsem našla obchod s elektronikou, ale nebyla nejlevnější.
No, po Tescu jsem zase jela domů a snažila se začít něco do školy. Pak taky odjela host mum i s dvěma malými bráchy, a ještě pořád nejsou doma, takže máme dům v podstatě pro sebe a je tu taky nádherné ticho.
Večer jsme tedy nakonec zkoukli jen dva filmy, jelikož jsem dneska já i Italka musely vstávat brzy ráno, já do Londýna a ona do Cambridge.
Dneska jsem se tedy probudila už v 7:20, abych chytla bus o 50 minut později. Autobus dokonce přijel, zvládla jsem si vytisknout lístek na vlak, který jsem si včera objednala online, a i našla správný vlak. Tak jsem se dostala do Londýna, našla metro, dojela z Eustonu na Waterloo abych… myslím, že už jsem to psala… se sešla s jednou Češkou, se kterou jsem se poznala na začátku pobytu v Londýně. Nejvtipnější věc je, že moji prarodiče bydlí od ní necelých dvacet kilometrů a my se potkáme až v Anglii aneb svět je malý.
Pak jsme se v průběhu dne jen tak couraly po Londýně jako bychom tam byly jako doma. Vlastně mi to v pár momentech připomnělo Prahu, například metro, aneb město, do kterého zavítám každý den a už se alespoň obstojně vyznám.
Upřímně jsem z celé sešlosti byla dost nervózní. Jsem nervózní úplně vždy, když mám někam cestovat, pak taky jsem měla jet sama, pak jsem jí musela někde potkat na nádraží, pak jsem ji musela poznat a jasně že můj mozek vytvářel alternativy, jak zapomenu, jak vypadá (…) a pak taky hlavní věc – pozdravit česky. Byl to tak zvláštní pocit mluvit po tak dlouhé době naživo česky a zdálo se to tak neobvyklé, ale jasně že jsem to překonala, i když v pár chvílích jsme na sebe vychrlily něco anglicky, ale to se člověk nemůže divit.
Domů jsem se vrátila už za tmy, jelikož mi zase autobusy mou cestu neulehčily.
A teď…
Upozornění – tato část obsahuje emocionální obsah, čtěte na vlastní nebezpečí! 🙂
Moji rodiče si (v podstatě) stěžovali nebo spíše konstatovali, že se mi nestýská, nebo že to nedávám najevo, tak jsem si říkala, tak proč nenapsat, jestli se mi stýská. A jaká je tedy odpověď? Po šestnáct let jsem nevytáhla paty do zahraničí bez rodičů nebo bez školy, a tak i kamarádů a nestrávila víc jak 17 dní mimo domov, takže tahle zkušenost je kompletně jiná ve všech směrech. Přesunula jsem se do jiného prostředí s mým předešlým životem jen ve dvou kufrech. Komu by se nestýskalo?
Jasně, že to sem nepíšu, protože to čtou babičky i širší příbuzenstvo a nechci být litována, jelikož ty dobré zážitky převyšují ty nepříjemné a ani sama se necítím tak, že by se mi dělo něco špatného.
Stýskání přeci jen není špatná věc, je to pocit, kdy vám něco chybí, něco, co máte rádi.
Takže jasně, že se mi stýská, ale některé chvíle jsou lepší, kdy není čas myslet na to, co nemám a zajímám se o to, co tu mám. A pak přijdou slabší chvíle, kdy má mysl brouzdá domů a stýská se mi více. Byly i chvíle, kdy bych se nejraději domů teleportovala, ale utíkání před problémem není řešení.
A hlavní věc či důvod, proč se mi nestýská toliko nebo alespoň proč nemám potřebu se litovat a psát o tom, aby ostatní mě litovali, je to, že se necítím odtržená od rodiny. Jedna věc je stýskání po mém komfortu doma, také po jídle a tak, ale stýskání po rodině je jiné. Já vím, že je pořád mám u sebe a ať už se hnu kamkoliv rodiče na mě myslí a zajímají se, co dělám, vždy mi přejí to nejlepší, podporují mě v mých cílech, i když se s nimi neztotožňují na sto procent, a hlavně mi také umožňují neskutečné věci. Takže se mi stýskat nemusí, protože mezilidské vztahy nemusí být fyzické, je to psychické propojení a porozumění.