Všude dobře, doma nejlíp

Dlouho už jsem nedala o sobě vědět a bude to hlavně tím, že si po dlouhé době užívám domova z plných plic.

Když jsme se v Praze sešla s rodinou, největším šokem pro mě bylo, jak moc moji sourozenci vyrostli, a tak mě začali nazývat malou sestřičkou, i když jsem ta nejstarší.

K proporčním změnách také patří má nabraná kila a fakt, že se nevejdu do všelijakého oblečení. Holt 8 měsíců v deštivé Anglii mi fyzicky moc neprospěly 😀

Jinak první týden jsme si zatím jen užívala čas s rodinou a adaptovala se na místní prostředí a taky zvyky. Teď, už deset dní po opuštění Anglie, se to vůbec nezdá, čas tu ubíhá jako voda, tak mi končí doba prázdnin a začíná studium na srovnávací zkoušky… A s tím také ještě další 4 měsíce, které pravděpodobně strávím doma a právě s učením.

…

Celkově můj návrat byl takový podivný, představovala jsem si, že domů pojedu v červnu, už bude venku krásné počasí, se všemi se v Anglii rozloučím, uzavřu i školní záležitosti a poletím letadlem do Prahy, kde na mě bude čekat celá rodina. Potom bych v nejbližších dnech navštívila babičky a potkala se s kamarády. Jenže koronavirus vše převrátil naruby: s nikým jsem se moc neloučila, pak jsem místo letních šatiček nasadila roušku a gumové rukavice a strávila více jak 24 hodin na cestě. V Praze na mě kromě rodiny čekali hygienici v kombinézách, že to vypadalo jak ze sci-fi filmu. A potom žádné babičky a dědové, žádné kamarádky, doma sedím v karanténě. Naštěstí mi už za pár dní končí a můžu konečně i na procházku se psem nebo se projet na kole.

Bohužel je to tak, jak to je, nikdo jsme si to nevybrali, ale hlavní je, že už jsem doma a viditelně bez příznaků nákazy.