110. den

Už sto desátý den tady v Anglii a kde nic, tu nic, žádný sníh. Vánoce se blíží, ale počasí tu vypadá jak v březnu.

Včera jsem nakonec nic nenapsala, ani toho moc nebylo, jelikož mi nebylo úplně moc dobře, tak jsem doslova celý den proležela v posteli. K večeru jsem ale vylezla, abychom s Italkou připravily lasagne k večeři. Malí kluci je nějak odmítli, ale alespoň víc pro nás. Pro to jsem se taky násobně krát dneska těšila ze školy domů, že tam právě na nás čekají k obědu.

Jeden náš učitel prohlašuje, že listopad má 53 dní a slavit a těšit se na Vánoce můžeme až v prosinci neboli tedy až od 24. prosince (doufám že jde pochopit jeho nechápatelná logika). Takže ani ve škole to moc nevypadá na Vánoce, ale ve čtvrtek budeme mít nějakou vánoční hodinu, což spočívá v tom, že máme přinést něco k jídlu. Kvůli tomu jsem taky dneska dala stranou pár cukroví, abych něco do školy donesla, a myslím, že ve čtvrtek už bych neměla, co nést.

Trochu Vánocemi nasáklá akce byla včera, kdy jsme měli shromáždění, tak nám pustili trochu vánoční video a taky dva spolužáci vystupovali a zpívali.

A dneska jsme s Italkou zabalily všechny dárky! Úterý končíme obě dřív, a tak jsme i dřív doma než malí kluci, tak jsme vytáhly všechny nakoupené dary a balicí papír a jaly se balit dárečky. Všechno bylo raz dva a ani jsem si neufikla prst, což je u mě úspěchem (po říznutí, popálení, několikeré napíchnutí na jehlu…).

Zbytek dne už zase nebyl nijak produktivní, něco málo na výtvarku jsem udělala, taky zítra píšeme test z matematiky, ale jsem natolik sebevědomá, že jsem se to nehodlala učit. Přesto bych se na to mohla alespoň kouknout… Tak pa, jdu na to!

(Na obrázku je předpověď počasí tady u nás, takže to opravdu na sníh nevypadá, ale naděje umírá poslední, ale byla by škoda nepostavit ty krásné sněhuláky, které jsem dneska kreslila na matematice…)