84. den

Dneska už osmdesátý čtvrtý den a taky 28 procent mého zdejšího pobytu. Taky se toho dneska dost stalo…

Ráno zase byla pořádná kosa, tak jsme rychle pelášily do školy. Pak jsem měla dvě hodiny média studies, výtvarku a matiku, vlastně tak jako každý den, jen byla zdvojená mediální výchova. Abychom neměli málo práce na doma, tak nám výtvarkářka zadala další asi tři projekty a o víkendu se ještě máme vydat do terénu a něco málo nafotit. A abych se měla čím stresovat a být nervózní, tak máme na zítra úkol si připravit něco málo o dvou hrách na média studies a budeme o nich mluvit před celou třídou. A to má hned několik nevýhod: vše co vím o hrách, což je naše nové téma od dnešního dne, vím od mého bráchy nebo jsem někde něco málo zaslechla. Zadruhé nesnáším mluvení před třídou, jelikož jsem z toho vždy nervózní a pak všechno pomotám. A to je ještě vystupňované tím, že nejsem tak sebejistá v angličtině. Ale co mi zbývá, prostě musím skočit do vody a neutopit se.

Po všech mých předmětech jsme ještě měli turorial, kde ale nebyl náš třídní, tak tam přišel jiný učitel. Řekla bych, že je na naší škole nový, takže nevěděl, co a jak. Měl nám pustit nějakou prezentaci o volbách, ale nevěděl, kde ji hledat. Takže jsme si jen povídali. Musím poznamenat, že byl hrozně vtipný a taky jsme se dostali k tématu Brexitu. Když se ptal, jak bychom volili v referendu, kdybychom mohli, tak valná většina, až na jednoho kluka, byla pro zůstání v Unii. Jeho protiargument byl, že když už si jednou zvolili odchod, tak by si na tom měli trvat. Takže takovýto je názor mé generace na místní dění…

Potom jsem ještě chvíli zůstala ve studovně, abych si děrovačkou proděravěla papíry do šanonu z matiky a pak už jsem se odporoučela domů. Po cestě jsem se ještě stavila v obchodě, abych si něco málo koupila a aby to nebylo tak jednoduché, tak mi nefungovala karta. Třikrát jsem to zkusila a jelikož jsem byla u samoobslužných pokladen, tak to taky třikrát zavolalo asistentku. Nakonec jsem se vzdala a zaplatila u pokladního hotovostí. Pak jsem si uvědomila, že to asi (určitě) bylo tím, že jsem tam neměla dostatek peněz, jelikož jsem dřív s nimi nějak šachovala a přesunula si je na jiný účet.

Doma jsem si udělala něco k obědu a stala se dlouho obávaná věc. Dneska, po dvou měsících a zhruba dvaceti dnech jsem si ulomila zámeček rovnátek. To si tak normální jíte a voláte s mamkou a najednou tichoučké prasknutí. Celí zkameníte, snad se nestalo to, co si myslím, že se stalo? Ale ano, hýbe se mi zámeček na předním zubu. Mami, máme asi velký problém. Tak šup k zrcadlu! No, je to tak. To, čeho jsem se obávala a je to celkem neřešitelná situace se právě stalo. Ale překvapivě jsem to vzala celkem v klidu. Zámeček na rovnátkách stále drží, jen jezdí ze strany na stranu.

Takže se dneska toho stalo docela dost a zase jsem si potvrdila, že je opravdu jednoduché a otázkou vteřiny, si zámeček ulomit. Pak jsem se ještě nepohodla se svou kartou v obchodě a na zítřek mám prezentaci o hrách před třídou a samozřejmě v angličtině.

Sice jsem nebyla ze všech událostí nadšená, ale jsou to jen maličkosti a všechno se dá nějak vyřešit nebo prostě přežít.

Na druhou stranu jsem si zase užila večera. Host mum přivezla čínu, takže jsme se všichni sešli u stolu a navečeřeli se pospolu. Pak započal turnaj v páce. Italka se nechala všemi celkem snadno porazit, já jsem se ale nedala a prohrála jen s nejmladším bráchou, kterého jsme všichni nechali vyhrát, a pak s tím nestarším, proti kterému nemá nikdo z nás šanci. Potom taky vymyslel, že mi dá druhý pokus, že můžu použít obě ruce a že mi může Italka pomoci. A dopadlo to samozřejmě tak, že chvilku si počkal, že nám jako dá šanci, ale pak jedním pohybem na plnou čáru zvítězil. Je mu skoro šestnáct, ale vypadá rozhodně na víc, je taky vyšší a mohutnější. A když se dá do jídla, tak si vždy vzpomenu na pohádku o Otesánkovi. Dojí svou obrovskou porci, a ještě se ptá po dalším. Upřímně netuším, co bude host mum dělat, až i ti dva menší vyrostou a budou jíst stejně jako jejich brácha.

Potom došli i na rychlé přeříkávání dnů v týdnu, hraní na flétnu, povídání o hororech, rozbor toho, jak je tu chladné počasí a stejně chladní lidé, a taky výčet všech strachů právě nejstaršího bráchy. Sice jeho samotného se může člověk zaleknout, ale sám nemá rád králíky, kočky, malé psy, ani koně a asi jediné zvíře, které se mu zavděčí, je nějaký obrovský pes.

Pak už jsem se odebrala do pokoje, abych dokončila úkol na média studies, ale začala jsem psát tenhle článek, takže z toho zase nic nebylo. Tak už to tady raději ukončím, abych se připravila na můj zítřejší moment zkázy, kdy pomotám, co se dá.

PS: určitě se zítra pochlubím, jak (moc blbě) to dopadlo 😀