44. den

Už mi přijde, že sem píšu pořád to stejné a že to nemůže nikoho zajímat, ale alespoň tím dávat vědět domů, že ještě žiju, a píšu si takový svůj vlastní deník, abych si všechny zážitky zapamatovala.

Dnešek také nebyl ničím zajímavým. Ráno jsem si trochu pospala, jelikož jsem včera neusnula úplně brzo a potom jsem dopoledne trávila kreslením a jen tak poleháváním. Odpoledne jsem se zase vydala na procházku. Bohužel dneska už nebylo kolem jezera tak pusto, ale pořád bylo takové zamračené počasí, ale tentokrát nepršelo.

Nikdy jsem více nepřemýšlela nad svojí budoucností, všechno se vždycky tak nějak stalo. Zatím se můj dosavadní život točil především kolem školy. Když jsem byla v páté třídě, tak jsem se rozhodla odejít na gymnázium. V tomhle rozhodnutí jsem si byla stoprocentně jistá a nikdy jsem nad tím nepochybovala. Na gymplu jsem strávila další čtyři roky a v kvartě uvažovala o vyzkoušení přijímacích zkoušek na jinou školu. Tento nápad vzešel z toho, že jsem se chtěla porovnat s mými vrstevníky a dokázat si, že jsem schopna ty přijímačky dokázat. Pak jsem na to ale trochu pozapomněla a až asi 27. února si na to mamka vzpomněla. Poslední dva dny v únoru byla naše škola zavřená kvůli rozbitému topení a tak jsme složitě sháněli potvrzení na přihlášku. Prvního března – poslední den příjmu přihlášek na střední školy – taťka odevzdal na poště moji přihlášku na dvě gymnázia.

Tato idea byla stále jen snahou si něco dokázat, ale s přibližujícím se termínem zkoušek jsem začínala opravdu přemýšlet nad tím, co když se tam dostanu? Potom jsem přijímací testy bez jakékoliv přípravy napsala a čekali jsme na výsledek. V té době jsem si řekla, že tedy na jinou školu, přesněji Keplerovo gymnázium, půjdu, pokud budu do 60. místa. Celkem se hlásilo asi 200 lidí a brali 90, takže podle mě tak jednoduché dostat se do prvních šedesáti by být nemuselo. Deset dní jsme si počkali na výsledky a poté zjistili, že jsem na Dopplerovi skončila 8. z 50 a na Keplerovi 21. Tím bylo tak trochu rozhodnuto, ale přesto jsem nechtěla opustit svou starou školu, jelikož jsme měli báječný kolektiv a mohlo se to ještě zlepšovat.

Když se mě někdo zeptá, proč jsem se nakonec rozhodla pro změnu školu, říkám, že to byla příležitost a myslím, že jsem měla možnost se vrátit. Taky bych si asi jiné rozhodnutí vyčítala, že jsem nezkusila trochu dobrodružství. Takže jsem v září minulého roku nastoupila na školu v Praze, kde jsem ve třídě nikoho neznala. Taky jsem začala jezdit déle do školy, ale také přespávat samostatně v Praze.

Když se na to zpětně koukám, jsem ráda, že jsem se rozhodla, tak jak jsem se rozhodla. Ne že bych chtěla kritizovat berounský gympl, dal mi, co mi dát mohl a kdybych tam nebyla, tak by nemuselo všechno být tak, jak je, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem odešla. Byl to takový mezikrok na mé cestě do Anglie. O rok déle bych zůstala s mou třídou a o to méně bych je chtěla opustit. A v Praze jsem potkala další spoustu nových lidí, poznala nové prostředí a taky se hodně osamostatnila.

Ještě se chci vrátit k prvnímu ročníku na gymplu v Praze. Všechno plynulo tak normálně, já jsem si v klidu chodila do školy a za chvíli bylo jaro. Moji rodiče mi vždy říkali, že až budu starší, tak taky pojedu někam do zahraničí studovat jako moji starší bratranci. Pro mě to vždy byla nemilá představa a pokaždé jsem nesouhlasila. Neuměla jsem si sebe představit v zemi s cizím jazykem, s úplně neznámými lidmi, a ještě na tak dlouho dobu. Nejdéle, kdy jsem byla bez rodiny bylo na táboře jen čtrnáct dní. Časem jsem nějak začala s tímhle plánem souhlasit, nebo spíše jsem neodporovala, ale očekávala jsem, že pojedu až ve třetím ročníku na střední škole, takže v prváku nic řešit ještě nemusím. Jenže právě na jaře tohohle roku se moji rodiče dozvěděli, kolik lidí z mé minulé třídy odjíždí už tento rok pryč. Takže řekli, jestli bych také nechtěla jet už teď. Taky je to trochu výhodnější, protože až se vrátím, tak jestli udělám srovnávací zkoušky, tak půjdu do třeťáku a budu mít čas na trochu přizpůsobení se zase tamnímu režimu a ve čtvrtém ročníku začnu přípravu na maturitu.

A tak jsme se někdy zpočátku května rozhodli uvést věci do pohybu. Nejdříve jsme kontaktovali menší společnost, se kterou také vyjeli bratranci, ale taťka nebyl spokojen se smlouvou, takže jsme přešli k větší, možná důvěryhodnější společnosti. Podruhé jsem napsala test a podruhé odevzdala všechny připravené dokumenty. Potom ale taťka přišel s tím, že si musím uvědomit, že pokud mi proplatí tohle, tak v osmnácti nedostanu auto. Měla jsem si vybrat mezi ročním studiem v zahraničí a autem. Nejdříve jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu, ale prý to myslel vážně. Pro mě bylo rozhodnutí jednoznačné. Studium v zahraničí je obrovská zkušenost na celý život a otevře to mnoho nových možností, auto je pouze věc, která se stejně za pár let rozbije.

Potom už zbývalo podepsat smlouvu, první závazný krok.

Ještě jsem měla jiný problém. A to bylo, jak to říci kamarádkám a spolužačkám. Přišlo mi to jako zrada, že jsem se rozhodla až tak pozdě a sice je to jen oznámení, že jedu na rok pryč, ale je to na celý rok a pro mě prostě nebylo jednoduché to jen tak říci. Berounským mi přišlo, že jsem se oddálila už dost, když jsem odešla na jinou školu, a zase s holkami z Prahy jsem si za ten rok vybudovala dobré vztahy a takhle jsem je zase opustila. Kamarádství ale není o každodenním vídání se.

A tak na konci minulého školního roku jsem se začala už připravovat na mou velkou cestu.

Jak jsem řekla, všechno se to událo celkem rychle a neplánovaně a teď jsem tady.

Tím bych shrnula mou dosavadní minulost a všechny důležité změny, které mě dovedly až sem.

Až tady si začínám uvědomovat, jak dospělá už jsem. Nebo ne dospělá, ale jak samostatná a tím mám taky velkou zodpovědnost. Za dva roky budu plnoletá a za necelé tři roky budu maturovat. Je to hrozná představa, když si vzpomenu na mé roky na základní škole, kde jsem byla jen ve své malé bublině.

A s mým věkem a postupem ve školském systému přichází otázka co dál. Vždy mi přišlo samozřejmostí jít na vysokou školu a stále to tak vidím. Navíc nejsem na škole se zaměřením, takže odejdu jen s obecnými vědomostmi.

A tak jsem začala přemýšlet nad tím, co chci dělat po gymplu. Chtěla bych se zaměřit na matematiku a výtvarku, takže jsem uvažovala nad architekturou. Taky bych mohla zkusit studium v zahraničí, samozřejmě bych si musela sehnat stipendium. Ale dneska mě napadlo, proč se tolik snažit? Proč se učit angličtinu? Ale pak si říkám proč ne. Kdybych nedělala nic navíc a nesnažila se pořád dosahovat něčeho víc, tak bych stejně něco mohla dokázat, ale tím, že se teď naučím anglicky, mi do budoucna otevírá více možností a jak já hrozně ráda říkám, vždy můžu jít dolů.

Takže tím asi ukončím mou dlouhou úvahu nad mým vzděláváním, zatím nemám přesnou vizi, ale až si za pár let tenhle text přečtu a už budu vědět, jak to všechno dopadlo, tak se nad tímhle pousměji.

Když jsem se hezky prošla nějakých šest kilometrů a strávila toliko času s mými myšlenkami, tak jsem si doma chtěla pustit dnešní první díl Stardance. Bohužel mi web České televize oznámil: „Litujeme, ale tento obsah není kvůli omezeným autorským právům dostupný na vašem území.“ Naštěstí jsem měla záložní, ale poněkud složitý, plán. Napsala jsem ségře, jestli by mi pomohla, ta si pořad zapnula na svém počítači, zavolaly jsem si přes Skype a potom mi nasdílela obrazovku. Bohužel se to sekalo a potom to vypadlo úplně, takže jsem zhlédla první dva tance a poté mi došla trpělivost, tak jsem od toho upustila.

Tak takhle jsem strávila dnešní sobotu a zároveň 44 den v Anglii. A ještě musím podotknout, že na mém blogu je i s tímto dnešním příspěvkem celých 56 příspěvků.